Pod mým včerejším článkem se na fejsbůku rozeběhla diskuse, že jsem hrozný manipulátor, protože píšu analýzy a přitom jsem sám zaháčkovaný u Kateřiny Konečné, což sice už půl roku všude melduju, ale teď před volbami to fanoušky jiných politických stran nadmíru vytáčí, protože jejich oblíbenému lídrovi nepřeju, přitom on jediný nás zachrání, on jediný má ten správný recept, ale zasedla si na něj mééédia… Tož jsem si řekl, že si to tedy teď, před volbami, ujasníme. Odpočinkový nedělní článek se k tomu krásně hodí.

Takže:

Řekneme si na začátek nějaké odborné pindy… Agentury pro výzkum veřejného mínění nemají eurovolby moc rády. Nevycházejí jim. Predikce se málo potkávají s realitou. Blbě se to odhaduje. K eurovolbám chodí méně voličů, jsou výrazněji přelétaví, že nakonec k urně dojdou o tom rozhodují jiné impulsy.

Máme po hokeji, národ se nám na chvíli semknul, pak zase rozemknul a začal se trochu víc zabývat eurovolbami. Není divu. Francouzi začali na plnou hubu říkat, jak přemístí svoje africké migranty do České republiky, protože konečně donutili východní země k solidaritě. To víte, Rakušan jim to podepsal, neobsahuje to žádné kvóty, ale jak řekl Vondra, obsahuje to mechanismus, jak se z kvót vykoupit.

Tak nám skončilo mistrovství světa v hokeji. Národ se nám krásně semknul, v hubených letech, které prožíváme, to byl krásný osvěžující moment. V poslední době naše země zrovna neprožívá skvělé časy a tak vlastně není divu, že toto mistrovství bylo asi nejvíc politické za dlouhá léta. Kdo si neudělal fotku ze stadionu, jako by nebyl. Především vládní politici tam byli jako doma. Sice museli snášet pískot publika, kdykoliv se na ně zaměřila kamera, ale to na stranickém fejsbůku nikdo neuvidí.

Původně jsem si myslel, že eurovolby budou fiaskem především pro SPOLU a hlavně pro ODS, protože ta přijde možná o všechny mandáty a ty dvě straničky bez voličů zůstanou na svém. Fialův velký sen je udělat z ODS a Lidovců takovou obdobu německé CDU-CSU, ale bohužel se sekl o dvacet let. Ani v Německu už to není co bývalo. Na tento sen pana profesora politologie teď Modroptáci krvavě doplatí. Stačí si přečíst rozhovor s Janem Zahradilem v měsíčníku TO.

Tak jsme se dozvěděli, že Ficův atentátník ho vlastně vůbec nechtěl zabít… prý mířil tak, aby Fica neohrozil na životě. Proto mu nasypal půl zásobníku přímo do břicha, což ještě za Druhé světové znamenalo takřka stoprocentní lístek na krchov. Průstřely břicha a střev jsou chirurgická noční můra. Prý o svém úmyslu nikomu neřekl, nikoho do toho nechtěl zatáhnout, rozhodl se dva dny před činem a důvodem byl nesouhlas s vládní politikou.

A samozřejmě se Ficovi omlouvá…

Poctivě jsem si přečetl komentáře k mým posledním dvěma volebním článkům na všech svých platformách a dovolte mi konstatovat, že se od voleb 2021 nic nezměnilo. Zase je to euforie spojená s fandovstvím, zase se k politice přistupuje jako k zápasu Sparty a Slávie, zase to hlavně budí emoce a zbývá jen málo prostoru pro nadhled a racionalitu. Je to sice marné házení hrachu na zeď, ale dáme si dnes ještě jeden volební text, kterým se pokusím zareagovat na některé námitky a připomínky, které mi při čtení komentářů tak nějak utkvěly. Bude to bez ladu a skladu, prosím vás proto o pochopení.

Přátelé, volby do europarlamentu budou za necelé tři týdny. Budou kvalifikací všech stran pro parlamentní volby, ať už se uskuteční v řádném termínu nebo dříve. Jsou důležitější než kdy jindy, protože v EU se bude hlasovat o grýndýlu, bude se hlasovat o pandemické smlouvě s WHO, bude se rozhodovat o dalších zelených šílenostech, ale také se při trošce štěstí budou utvářet nové frakce, protože nespokojenost se současnými euroelitami je něco, co máme v Evropě všichni společné.

Atentát na Roberta Fica je klasickou černou labutí. Tedy událost, kterou víceméně nikdo nečekal, ale jejíž význam je tak veliký, že zasáhne do všech plánů i představ a seřadí všechny na nové startovní čáře. Události příštích týdnů budou všechny poměřovány právě tím, co se stalo na Slovensku a nemůže to být jinak.