Dnes začíná ve Švýcarsku ten slavný mírový summit o Ukrajině, kde skoro nikdo nebude. Čína tam nikoho neposílá, Biden tam nepřijede, Saúdové se nechali slyšet, že se na to mohou vykašlat a tak tam vlastně budou jen Ukrajinci a představitelé evropských zemí, kteří tam budou rozebírat, jak to udělat, aby Rusko opustilo všechna zabraná území Ukrajiny i Krym, protože tohle Zelenský slíbil svým občanům a přesně tohle slíbil Fiala i nám.

Dnes začnu jedním takovým maličkým střípkem. Jeden můj čtenář mě upozornil na dvě zajímavé veřejné zakázky ministerstva obrany z poslední doby. Černochová si objednala fentanylová lízátka. Že jste o něčem takovém nikdy neslyšeli? Tak vězte, že fentanylová lízátka jsou moderní způsob, jak účinně a rychle tišit bolest.

Nedávno na to moc hezkým textíkem upozornil můj bratr. Bylo mi líto jeho postřeh řádně nezpopularizovat, takže, brácho, děkuji za dnešní námět.

V noci z pátku na sobotu dostala Ukrajinská energetika další tvrdý úder. Byly zničeny další ukrajinské elektrárny a údajně i další zásobník na plyn. To byla první ruská odpověď na západní povolení Ukrajině, zasahovat cíle v ruském vnitrozemí. Ruští představitelé stále častěji mluví o taktických jaderných hlavicích a nějakém pořádném jaderném testu. Západ stále častěji mluví o nutnosti, poslat své vojáky na Ukrajinu. I když je téměř každé prohlášení na obou stranách vždycky následně trochu zmírněno, už jsem tu psal, že trend je šílený a směřující k atomovým hřibům.

Přátelé, můj včerejší článek byl velmi pesimistický. Pohybovat se na hraně velké války a prožívat větší krizi, než byla ta kubánská, to není žádná sranda. Pojďme si ale popsat stejné jevy jiným úhlem pohledu. Možná trochu optimističtějším. Ano, pořád se přibližujeme přímé konfrontaci s Ruskem, ano, snadno to může sklouznout k jaderným zbraním, ano, vládnou nám magoři a šílenci, pro které není žádná cizí oběť dost velká ano, v Kremlu sedí vládce, který nepokrytě mluví o tom, že v nejhorším případě prostě to červené tlačítko zmáčkne….

Ne, fakt k tomu nepotřebujete rozsáhlé vojenské znalosti. Nepotřebujete k tomu číst analýzy různých vojenských machírků, kteří jsou stejně poplatní propagandě, jako Česká televize. Nepotřebujete k tomu ani plukovníka Foltýna, ani generála Koudelku, ani prezidentčíka Pavla. Nepotřebujete k tomu ani kriegsministryni Černochovou, ani Jense Stoltenberga. Nepotřebujete k tomu ani lidi z opačné strany. Big Sergeho, vojenský kanál Rybar, nepotřebujete k tomu ani zprávy od Peskova nebo Zacharovové.

Bohaté vám postačí sledovat trička a apely našich pětikoaličních politiků.

Tak nám skončilo mistrovství světa v hokeji. Národ se nám krásně semknul, v hubených letech, které prožíváme, to byl krásný osvěžující moment. V poslední době naše země zrovna neprožívá skvělé časy a tak vlastně není divu, že toto mistrovství bylo asi nejvíc politické za dlouhá léta. Kdo si neudělal fotku ze stadionu, jako by nebyl. Především vládní politici tam byli jako doma. Sice museli snášet pískot publika, kdykoliv se na ně zaměřila kamera, ale to na stranickém fejsbůku nikdo neuvidí.

Tak jsme se dozvěděli, že švýcarská mírová konference o Ukrajině (bez účasti Ruska) bude i bez účasti zemí globálního jihu a východu. Pozváno bylo sto šedesát zemí, přijede jich prý padesát. Ti ostatní tam možná vyšlou pozorovatele, protože je dobré, aby věděli, co se šustne, ale nehodlají předstírat, že bez účasti Ruska a Číny se něco vyřeší. Obzvlášť v době, kdy se Číňan s Rusem veřejně objímají. Mírová konference zemí NATO vyřeší asi totéž, co konference o obnově Luhanské oblasti…

Jsem chcimír od první minuty války na Ukrajině. Cítil jsem ji v kostech už pár měsíců předem a ukrajinskou krizi jsem sledoval už od Majdanu. Vnímal jsem ji jako existenciální záležitost. Tohle nebyla klasická „velká hra“ velmocí, které se štengrovaly prostřednictvím nějakých milicí a režimů ve třetích zemích. Tohle nebyl Asad vs. umírnění lidojedi. Tohle nebylo foukání do revolučních ohníčků v Libyi. Tohle bylo vážné, je to vážné a bude to vážné.