Jak se píší filmy

No přeci, abyste odtamtud mohl rychle utíkat!

To máte tak milý Ládíku,
někdo své já do veršů vkládá,
jiný ho vloží do filmu,
na který trochu déle se střádá.

Na co číst Bezruče a poslouchati Nohavicu,
ptají se ti, co jen Hutku znají,
něco řekne líp básník
a jiné věci lépe obrázky se povídají.

-

Je to prostě zase jen komunikace. Když vám to nic neříká, proč byste tam chodil. Když je za to někdo ochoten zaplatit, tak mu to asi něco dává. Kdyby to lidi otravovalo, tak za návštěvu kina fasujete peníze jako za návštěvu v práci.

Filmy se vyráběli ve třicátejch, čtyřicátejch letech průmyslověji než dneska.

Tehdy měly americký studia kanceláře a tam seděli scénáristi a psali jak na běžícím páse. Jak přestalo znít z místnosti mlácení do stroje, tak do místnosti nakoukl šéf, cože se děje, že dotyčnej přestal psát.

Dneska to je přeci jen uvolněnější než tehdy. Tady v ČR se systém zhroutil.

Ony i ty nejsračkovitější seriály, na který můžete pomyslet mají výpovědní hodnotu, když se pak podíváte zpětně na to, co se kdy točilo. - Kolik černochů a indů vidíte v seriálech z padesátých let?

Kolik jich vidíte arabů v ve filmech z největší delonovy slávy.

Když se podíváte na to, o čem jsou americký horory od války, tak najednou uvidíte, že jako celek to o něčem vypovídá. Horory padesátejch let jsou o tom, že mladí vidí nejaké nebezpečí, příšeru atd, snažej se zburcovat autority - ty nic, ale vojáci si to uvědomí a problém vyřeší. - To byla zkušenost z druhé světové, kde politici nechali situaci degradovat a vojáci to pak dávali dohromady.
Pak přišlo období Vietnamu a nebezpečí chodilo z lesa. - Jak to znali vojáci z Vietnamu.
Pak přišli takový ty spielbergoviny, že mimozemšťani jsou vlastně naši kamarádi - ET a Blízká setkání.

Pak se zas s Reaganem objevil takovej ten ranařskej styl. Rambo, Terminator.

V devadesátkách to bylo zase o tom, jak jsou mimozemšťani nebezpeční a je třeba je zničit. To USA byli nejvíc na koni a mysleli si, že všechno zvládnou.

Stejně tak, když jsem jednou koukal na retrospektivu našich animovaných filmů. Poválečný Pérák - ještě dozvuk války, pak historka z divokýho západu (to tak doznívaly ty skautský fantasmagorie a nic moc jinýho se ani říkat nemohlo.) Raná šedesátá, alegorie, jak je človíček šikanovanej režimem (obrovská ruka), pak takový uzavření se do svého světa ve formě Bornova dílka kde manžela všichni (šéf, žena, děti) šikanujou a on si vysní svůj svět. Pak poklidnější a radostnějsí 80 léta, kde už byl nějakej optimismus a film byl o tom, co se probíralo na jakých školách, od základky po akademii.

Před pár lety dávali v noci studentský filmy toho roku. Poctivě jsem na to koukal. - V záplavě po studentsku nedotažených filmů bylo pár perel, z nichž nejvýraznější byl film o starý ženský, co žila sama na jinak již opuštěné vesnici. Vyprávěla o tom, jak byla jako mladá zamilovaná, pak ten dotyčnej něco řekl a udělal a jí se rozpadla veškerá důvěra ve chlapy, že ona by pro něj dala všechno a on to bral tak povrchně. Pak vyprávěla, jak lidi umírali až zůstala na vesnici sama. Všem ostatním vykopala sama hrob a nacházela tam kusy něčeho divnýho bílýho, nakonec ji došlo, že to je lidskej tuk, co se rozkládá moc pomalu.

Další film byl o disidentech. Ale jak je vidí jejich generace. To znamená, že za nima choděj divný lidi a vykládaj jim divný historky o tom, jak přinesli hlídajícím policajtům čaj a tak jim to "nandali" a ukázali morální převahu. - A celý disidentování vypadalo okamžitě uhozený. Oni to nekritizovali, jen předvedli, co se jim předkládá.

V jídle máte vlákninu. Na co ji jíst, když ji pak zase nestrávenou vyserete? - Jak pak trpíte, když v jídle žádnou nemáte. - Ty pitomý seriály nejsou pro vás či mne. Ty jsou pro ženský v kuchyni a v domácnosti a je to jak muzika, co má puštěnej řidič. Pozadí, na který může kdykoliv přestat dávat pozor.

Milan Knížák byl onoho času ředitelem Národní galerie

Od svého kamaráda, německého malíře Josepha Beyuse, koupil pro galerii dílo s názvem Auto. Za 15 miliónů korun.
Zde se můžete pokochat - zdarma.
http://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.P_9061

intelektuálské filmy, kde musíte ukázat, že točíte pro těch pár chytřejších, takže by se to normálním lidem ani líbit nemělo

-
Tohle je přesně to samé, jen ve výtvarném umění.

Z určitého úhlu je umění jen další druh zboží a to má různé funkce.

Je to to, čemu se říká "okázalá konzumace" - je to ekvivalent předraženého elektromobilu s dojezdem pod 100 km, co ve skutečnosti znečišťuje víc než normální auto, předraženého iPhonu, iPodu, IPadu a nejspíš i brzy iHajzlpapíru, nepraktických tašek O-bag, chráničů přerostlých nehtů na čínských dvorech, zájezdů na Bali, botiček od Gucciho a náctiletých milenek, černochů v rodině, sebraných děl Václava Flašky Veškrny atd, atd.

O těhle lidech je třeba film Pláž, kde se mladí, prázdní nic ze západu snaží jak magoři dostat na nějakou supr tajnou, divokou pláž, kam ještě turisti nejezdí (ten turista z vyšší třídy, vždy opovrhuje turisty nižších řádů a musí jet jinam než oni) je tam něco jako sekta těhle nad-turistů a pak je dožene realita v podobě nějaké místní guerilly, co jich pár prostě postřílí kalašnikovama. Důvod jsem moc nepochopil, ale viditelně je neměli nijak rádi a na zmáčknutí spouště to stačí.
Musím se přiznat, že i když bych se těm domorodcům obloukem vyhnul, tak mi byli docela sympatičtí a (hraná) smrt pošahaných turistů mě nijak nerozlítostněla a docela jsem jim to přál. - Já vím, je to e-e, ale nelezte cizím lidem do domu a nebudou po vás střílet. Jinými slovy: Nehoňte si nadřazenej status na cizí účet, když na to nemáte ramena.

Vidíte, i na tohle mám film jako příklad.

jeblo.

že odkaz na "odborné odhady" vede na jeho další komentář :-))) Odborníci na všechno a držitelé pravdy. Kdo se vzepře, je zatím jen zpátečník a rusosovětský agent. Zatím.

Fendrych = debílek, kterej si myslí, že sežral Šalamounovo hovno, který už notabene předtím s chutí přežvejkala kráva Vašáryovka. :-/

https://www.imdb.com/title/tt5860648/

Nemusíte na to klikat. Film se jmenuje Pavka Morozov. Je to o tom, jak dopadnete, když dáte na režim víc než na rodinu. Já vím, ono to asi tak nebylo a autoři si to přibarvili po svým, ale chtěli říct jednu věc a lidi si to pochopili po svým.

Fedrychovi mohu jen držet palce, ať je svým dětem tím nejlepším příkladem. Ještě kdyby někdo natočil film o Emanovi Moravcovi.

Podle širší definice patří do kultury úplně všechno od toho jak a co jíte, po to, jak si utíráte zadek, od toho, jak rodíte děti po to, jak pohřbíváte starce, od toho, jak se chováte ke starším, po to jak respektujete své děti, od toho, jak čekáte na autobus, po to, jak tančíte, od toho jak pracujete, po to, jak se bavíte.

Proto jsou kultury každá jiná a žádná multikultura není, jako není žádný multi-ježdění nalevo a napravo současně.

----
Jestli by měla do kultury patřit třeba budovatelská poezie, ale ne formanovy české filmy, tak by to bylo hodně divné.

I v kultuře v tom užším smyslu jsou pořád ještě dobré a špatné věci tam i tam. Film je zase jen komunikace, stejně jako všechno ostatní.

Víte, on je konec jaksi trochu umělá věc.

Aniž bych věděl o čem to bylo.... Konec toho vašeho příběhu může být klidně tahle úvaha.

Film Četa, který se dá chápat na více úrovních není konec o tom, jak vypravěč zabije hlavního záporáka, aby pomstil smrt klaďase, je to až ta závěrečná úvaha, kterou si dělá o tom všem až na konci - po letech. Některý filmy mají otevřený konec, některý končí otázkou, některý končí špatně....

V Přeletu přes kukaččí hnízdo je hrdinou nicholsonova postava a končí jako lobotomizová troska. To je jeho příběh a to je jeho konec. Film o něm však končí tím, že indián vyhodí ten mramorovej blok a uteče na svobodu. Všichni to chápeme, že to je hrdinův odkaz, jeho snaha probudit ty poblázněný chudáky a trochu je osvobodit ze zajetí jejich problémů, že doopravdy něco přinesla. V tý knize je ještě pár slovy popsáno, že se mu podařilo rozbít tyranii vrchní sestry a že se někteří chovanci vrátili do normálního života.

Ten konec může být mimo vás, je to jen otázka jak se to vypráví.

Tak ono lze říct i čmoudovský ;)

Dcera si vyrazí s chlapcem do kina na film. Po návratu se jí matka ptá: "Tak jak se ti líbil ten film?" "Dobré to bylo. Chvílema jsem myslela, že se neudržím smíchy a počurám Martinovi ruku..."

Eh, zapomněla jsem se podepsat.

škoda že nemám facebook, uplakánkovi bych přidala....

Hladovějící leningraďané chodili na koncerty vážné hudby a do nacistických kin se chodilo zapomenout na válku.