Do Vidlákova přišla druhá světová válka 7. května 1945. V roce 38 se Vidlákov dělil v podstatě přesně na třetiny mezi Němce, Čechy a Židy. Vášně kolemMnichovského diktátu a mobilizace se tu vyřádily na jednom rozbitém okně. Vidlákov pak byl Reich nikoliv protektorát. Češi zůstali a celou válku se jim nic nestalo. Farní škola ve Vidlákově bylo jedno z mála míst v tisícileté říši, kde pravidelně zněla oficiálně čeština. Pro Židy si musel přijet zvláštní zmocněnec přímo od Reinharda, protože sousedi jaksi nechtěli nikoho odsunovat ani udávat.
Z válku Němců ve Vidlákově dost ubylo - museli narukovat a leží po celé východní frontě od Stalingradu po Berlín. Češi byli menšina, nikam nemuseli, výkupní cena obilí byla vysoká a i když jim život komplikovaly předpisy vynucované pod trestem smrti, přežili to ve zdraví až skoro do konce. Sedmého května se přes Vidlákov přesouvaly tankové jednotky po bitvě u Vlasatic a kolona byla dlouhá zhruba sto kilometrů. Přímo ve Vidlákově byly rozmístěné polní kuchyně a polní pekárny.
Pak přišel nálet frontového letectva. Šturpoviky, Petjakovy - bomby, kulomety, rakety. Nálet trval několik minut a zahynulo při něm šedesát Vidlákovských občanů a neznámé množství německých vojáků. Můj dědeček nálet přečkal v polích a zbytek rodiny ve sklepě, který jediný zbyl po blízkém zásahu pumou. Dědeček pak postavil na místě kráteru nový dům, ale sklep zachoval. Až nikdy přijedete, ukážu vám tu cihelnou klenbu, která všechny zachránila.
Osmého května už byli prakticky všichni obyvatelé Vidlákova okradení od nových vítězů, protože podle map šlo o německé území a že by si Rodion Malinovský, který ještě přicházel denně o stovky mužů, dělal starosti s rozlišováním Čechů a Němců, to těžko. Zmizelo všechno víno, většina hodinek i šicích strojů. Takhle vypadal konec války z Vidlákovského pohledu. Skoro každá rodina o někoho přišla a skoro každá rodina přišla o dost majetku.
Osmého a devátého května nebyly jen šeříky v Plzni a Praze. Byly to přesuny desetitisíců vojáků, kteří se chtěli dostat do zajetí na správné straně, bylo to bezvládí mezi prvosledovými jednotkami a těmi druhosledovými, byli to Wehrwolfové v lesích, dost se ještě střílelo a vyteklo hodně nevinné krve. Nebyli to jen maršálové, kteří později dostali svoje medaile a sochy.
Ve Vidlákově pak následoval politruk z Prahy - Čech to byl, žádný Rus... který posbíral sudetské obyvatelstvo do dalšího místního koncentráčku, nechal mezi nimi vypuknout tyfus a ty přeživší odtransportoval. Sousedi opět nějak nechtěli zapomenout, že tu mohli celou válku mezi Němci žít a nic se jim nestalo.
Chtěl bych dneska připomenout, že nebyly jen kvítka a jásající davy. Hodně lidí právě na tom konci ještě přišlo o všechno. Hodně lidí na ten konec ještě doplatilo. A o tom se nemluví už vůbec. Každý blbec se v televizi naparuje nad Sudetkým odsunem, mluví o Pattonovi nebo Koněvovi, mele se o Pražském povstání, pouštějí se filmy s dobovou tématikou, ve skoro každé obci se řeční o konci války a Dni Vítězství, ale podle mě se málo mluví o těch, kteří měli smůlu a zaplatili životem ještě v ten poslední den nebo ještě později.
Pokud můžete, řekněte v diskusi, jaký konec války měla vaše rodina, vaši přátelé a vaše okolí. Ať ta válka není jen o těch hlavounech v čele.
- Log in to post comments
Komentáře
Moc rád
Rád, protože to mám od svých rodičů a jejich rodičů a až to zapomenu, tak už to nebude vědět nikdo.
Nás na šumavském podhůří válka tak nějak skoro minula, zdálo by se. Jen taková obvyklá německá buzerace a pár mrtvých, popravených tu i onde. V jednom dokumentárním filmu pana režiséra Kazdy jsem dal hlas populárnímu katovickému knězi Josefu Jílkovi (já, ateista!), kterého Němci za odboj popravili. Ne nějací anonymní fašisté, ale Němci - aby bylo jasno.
Úplně na konci války měli, jak známo, spojenci téměř naprostou vzdušnou nadvládu a létali tzv. "kotláři", tedy letouny s úkolem paralyzovat železniční dopravu ničením především parních lokomotiv. To obvykle probíhalo tak, že pilot (na šumavském podhůří zpravidla Američan nebo /snad/ Brit jednou či dvakrát nalétl nad vlak a dal tím najevo, že bude střílet. Mašinfíra měl čas zastavit a utéct, stejně jako cestující. Pak to pilot vzal naostro a bylo po lokomotivě.
20. dubna 1945 tak bombardovali i vlak, který stál ve stanici Katovice a byl "transportem smrti". Vlak s vězni přijel brzy ráno tohoto dne na katovické nádraží. Stráže SS se při bombardování ukryly v protileteckém krytu. Vězni se zoufale snažili dostat z vlaku ven.
Místním obyvatelům, vedeným jedním statečným železničářem (moje maminky chodila s jeho synem do školy) se podařilo vlak otevřít a osvobodit 250 vězňů. Díky obětavé pomoci obyvatel z okolních obcí 140 z nich přežilo. Vězňům, kteří přežili nelidské podmínky v koncentračním táboře Waldhausen a měli být zavražděni ve vyhlazovacím táboře Maldhausen, pomáhali při útěku z "vlaku smrti" obyvatelé Katovic, Lhoty u sv. Anny, Kraselova, Milčic, Mladotic, Lipice u Štěchovic, Tažovic, Tažovické Lhoty, Novosedel, Krt a Zadních Zborovic. Na pomoc přispěchali i lékaři ze Strakonic - Cončev, Řitka a Fifka.
To zní strašně anonymně, tak to zkusím personifikovat.
Můj děda (Jaroslav Hudec, Novosedly č.p. 81) byl ten den v lese zvaném "Vraník" (oficiálně Vraní vrch) hned za potokem, aby přinesl nějaké "soušky" na topení. Narazil tam na osmnáctiletého ruského zajatce z toho vlaku, jmenoval se Filip. Vzal ho tedy domů a babička ho nakrmila. Nešťastník nechtěl do domu, že je plný vší a jiných parazitů, tak mu uchystali spaní v kolně. Tak tam přežil do konce války, než 5.5. přijeli Američané. Dědovi bylo tehdy 39 let, babičce 36, měli jednoho patnáctiletého syna (mého otce). Babička o tom Rusovi vždycky mluvila jako o "Filípkovi", v jejích očích to bylo ještě dítě. Po letech, když už jsem uměl rusky, někdy po roce 1965, vyhrabala někde lísteček s jeho adresou do Novosibirska, tak jsem pod jejím dohledem naškrábal azbukou dopis. Světe div se, on došel a dorazila i odpověď! "Filípek" žil celkem spokojený ruský život, nějaké děti, pokud si dobře pamatuji, a tak, Pak přišel rok šedesátý osmý, babička na Rusy zanevřela a nějak to všechno usnulo.
Můj druhý děda (Václav Zedník, Nádražní 50, Katovice) měl v Katovicích holičství. Vzpomínal, jak na 5.5.1945 připadala v Katovicích pouť, ale všichni měli strach, co ještě tak na konec války bude. Byli tedy ve sklepě domu, těsně u mostu přes Otavu, kde bylo jakési (už není) miniaturní náměstíčko či tak nějak něco. A přijel americký tank, na věži se otevřel poklop a moje maminka (12 let) viděla prvně v životě živého černocha. A to byl konec války a děda měl plné ruce práce, protože američtí vojáci chodili rádi dobře ostříhaní a oholení. Jenže ty ruce měl nejen plné práce, ale i amerických cigaret, což v té době byla úplně nejlepší měna. Všichni chlapi ty cigarety kouřili a děti jedly americkou čokoládu a úplně všichni americké konzervy. A Američané zase koláče, nachystané na tu katovickou pouť. Pivo v hospodě U Jelínků teklo prý proudem.
Můj strýc Pepík Houska z Novosedel byl v Německu na nucených pracích (tuším že ročník 1921). Zažil bombardování Drážďan a pak utekl domů. Byl to trochu magor, někde sehnal flintu a toho 5.května 1945 zastavil spolu s mým tátou a dalšími výrostky v zatáčce před vesnicí (takové esíčko ve směru od Katovic, stávala tam třešeň, kterou ještě i já pamatuji) kolonu německé armády a že prý aby se vzdali. Ti už měli jediný zájem - pokračovat dál na Sušici a k Američanům. Bůhsuď jak by to bylo bývalo dopadlo, když najednou od Katovic přijížděl americký džíp s pár vojáky (ti patřili k těm u mostu přes Otavu, co zastavili u oficíny mého druhého dědečka, ale s tankem si přes ten most netroufli). Němci hned flinty do příkopu a ruce nad hlavy. A to byl i tam konec války.
Moje maminka si tři roky nato namluvila mého tatínka právě při katovické pouti, tedy při třetím výročí toho válečného konce, a vždycky to popisuje slovy "měla jsem ty fialový šik šaty po Němce", čímž má na mysli šaty ze skladu Hitlerjugend, který tak nějak v Katovicích zůstal. A já si v dětství o prázdninách, kromě koupání v Otavě a houbaření ve Vraníku a lesích mezi Novosedly a Tažovicemi a Kraselovem, kam tehdy utíkali ti vězni z vlaku, občas hrál s tropickou přilbou Afrikakorpsu, kterou válečný vichr také nějak zavál na šumavské podhůří.
Jenže ona to nebyla jen tak legrace, jak to podle mého zprostředkovaného vyprávění vypadá. Maminka mi vyprávěla, že se do Katovic vrátili i dva "kluci", kteří byli někde Němci (nikoliv nějakými anonymními fašisty, ale Němci) vězněni. A ti že se v těch prvních poválečných dnech vypravovali do okolí a "lovili" jednotlivé německé vojáky, kteří se ještě nějak individuálně pokoušeli dostat k Američanům, protože z Rusů měli panickou hrůzu - a nejspíš věděli proč. A ty chycené pak popravovali a zahrabávali za městysem v takovém trochu zapomenutém prostoru u řeky směrem na Pracejovice. Jak jsem od maminky koupil, tak prodávám, kolik jich tam leží netuším. Nic hezkého to není, ale kdo to chce dnes soudit? Tak to je k tomu přání o tom, kdo o co přišel na poslední chvíli. Někteří i o život.....
Za 2. světové války
Pro moje předky začala druhá světová válka Mnichovem 1938. Jeden tehdy narukoval a bránil hranice proti Němcům obsazujícím Sudety. Byl v první linii, takže kdyby se tehdy ČSR bránila, dnes bych tu nebyl. Němci se prý plížili v rojnici vpřed a za nimi běhal důstojník s rákoskou a švihal je přes zadky, pokud se některý z Němců příliš vztyčil. Doplížili se až k čs. vojákům a ti dostali rozkaz se stáhnout o 200 m. Opakovalo se totéž, Němci se plížili a nakonec rozkaz stáhnout se o 400 m. Pak o 800 m a nakonec návrat do kasáren. Další část té rodinné větve balila povolených 20 kg a utíkala na vlak doprovázena tlupou Sudeťáků, kteří je bili, kopali, plivali na ně. Nakonec se dostali do města piva. Přišlo obsazení zbytku a povolávací rozkaz do Říše na nucené práce.
Jeden je strávil v Cottbusu. Jako šikovný zámečník dostával fajnovější úkoly a jeden z nich byl vyrobit pro majitele místní firmy zavírací nůž pro jeho syna, poručíka na německé frontě. Vyrobil dva stejné, zdobené jelením parohem. Mezitím majiteli poručík padl, a tak jeden nůž mému předkovi zůstal a předal jej mně. Dodnes jej mám i s tím příběhem, o který další generace jeví nulový zájem. Konec války byl už v dubnu a tehdy se s kamarádem vydali domů pěšky. Přes den se skrývali po lesích, v noci se pokoušeli proklouznout zpět do Čech. Bylo jich více, některým se to povedlo. Když předek došel někam k Děčínu, už měli vyhráno, zbytek dojeli vlakem. Dvakrát se byl podívat zpátky. Jednou to za dob NDR otočil ještě před cílem, nemohl se s tím srovnat. Pak se tam byl konečně podívat po letech, ale už nic nebylo stejné. Nebyla to taková selanka, nuceně nasazených bylo více, mezi nimi i dost Francouzů - a příliš mnoho lidí se nevrátilo zpátky. Hodně lidí měnilo jídlo za cigarety. Nekuřáci svůj cigaretový podíl měnili s kuřáky za chleba.
Další předek byl nuceně nasazen ve Svinibrodu, ale ne v továrně na kuličková ložiska. Šil uniformy. Po slavném náletu bylo celé město rozbombardované, tak se dostal domů a už nebyl povolán.
Další předci prožili válku v zapadlé kotlině u Prahy. Poklidně hospodařili. Celou oblast ovládal místní správce, Němec. Byl to dobrý člověk, hned po příjezdu řekl, že tam nechtěl, doma má rodinu, ale musel. Dost pomáhal místním lidem, třeba s odvozem obilí k mletí. Udání házel do koše a pokud někdo přišel osobně udávat, zbil jej obuškem za nadávek, co si česká svině dovoluje udávat místní lidi. Válku tam všichni přečkali v poklidu. Po válce při odsunu došlo k bití, plivancům a k tomu prý jenom řekl, že to se mu mstí ti udavači. Místní moc dobře věděli, kdo to tehdy udával. Pak si udavači založili místní buňku komunistické strany, navzájem si dosvědčili partyzánskou a odbojovou činnost a budovali si kariéry dalších 40 let. A kromě toho ukradli vybavení místního zámku, nábytek, lustry a podobně. To mohu dosvědčit osobně, protože ještě po těch letech jsem jej u nich viděl.
Další člen rodiny ještě před Mnichovem chtěl stavět dům. Měl už pozemek, na něm složené cihly a trámy a chystal se na stavbu. Hned po obsazení ČR Němci se po něm slehla zem, odvezli jej a už se nevrátil z Německa. Jeho manželka s dětmi musela postupně prodávat materiál ze stavby, aby bylo na jídlo, a nakonec musela prodat i pozemek. Do smrti žila v podnájmech, už nikdy se nevzmohla na vlastní bydlení. Byli hodně chudí a když ubyl jeden dospělý člen rodiny, už to sama neutáhla.
Zabíjení nebo válečných operací se neúčastnil nikdo. Jsou to jen obyčejné příběhy lidí v neobyčejné době, kterou se snažili přežít. Po válce bylo dost lidí, co si potřebovali spravit svůj morální profil. za války udávali Němcům a měli strach, že je Němci prozradí. Tak dokazovali protiněmecký postoj veřejně, a ti páchali zločiny na odsouvaných Němcích. Kdyby zde Němci místo odsunu zůstali, bylo by celé poválečné období mnohem krvavější. V té době nebyla jiná možnost.
Konec války
V době přechodu fronty se narodila sestra,tak se někteří vojáci zdrželi na skleničku kořalky.Sestra dostala několik tehdejších rublů pod polštář,dlouhou dobu je táta schovával,ale při stěhování,nebo nějak jinak,už jsem je neviděl.Bydleli jsme na kraji vesnice a také se u nás schovával Jugoslávec,snad až tři měsíce do konce války,pak ho táta doprovodil až do Bratislavy na vlak,jak docestoval a žil dále nevíme.
Takže jen poděkuji všem,kteří se podíleli na této porážce fašismu.Nebylo by pražské povstání,nebylo by osvobození Plzně Američany a jak tvrdil Hitler,asi bychom tady ani nebyly.Jeden strejda prošel celou válku ve Svobodově praporu,od Kyjeva až po Prahu,pak zůstal u armády. .
Prababička, t.č. mladá vdova…
Prababička, t.č. mladá vdova, měla po celou válku na statku na výkrm německé kurvičky. Ve městečku byla nějaká posádka a velitelství nebo co, a vojáci si potřebovali občas ulevit, tak k tomu měli i prověřený personál s kvalitním rodokmenem. Nemusím dodávat, jak silně nábožensky založená prababička, která byla zvyklá od rána do večera dřít na poli, snášela móresy nadřazených měštěk s podřadným povoláním... Také zmizeli z městečka židé, ale to nikomu žíly netrhalo. Ono se nevědělo, jaký osud je pro ně nachystán, ale český drnohryz byl pro židovskou komunitu stejnej póvl, jako pro německou. A v obou případech to bylo vzájemné, takže se spíš každej staral sám o sebe a o své blízké. A že továrně Isaaka Kohna, který na dělníky německy sprostě řval a nadával jim do líných prasat, teď šéfoval Hans Schneider, který na dělníky německy sprostě řval a nadával jim do líných prasat, to nikoho moc nevzrušilo. Tolik tedy útržky, co vyprávěla prababička.
Druhá půlka rodiny to měla "pestřejší". Pro ně válka neskončila podpisem nějakého kusu papíru. Ale není třeba rozepisovat notoricky známé a popsané. K přečtení doporučuji třeba zde: https://taborsky.denik.cz/zpravy_region/spor-nemeckych-ridicu-stal-zivo…
fronta
Moji rodiče, ročník 1916 a 1923 prožili válku a přechod fronty v malém slovenském městečku v podhůří Bielych a Malých Karpat. O válečných letech téměř nemluvili. Občas jsme si prohlíželi fotografie v albu a máma mi říkala kdo je kdo. Byla tam fotka mladého chlapce. Máma řekla, že to byl její kamarád, kterého zastřelili Němci, když hledali partyzány v okolních horách. Někde mezi vesnicemi jel na kole, tak ho zastřelili. Od roku 1937 dojížděla máma do blízkého městečka na Moravě do školy "Vyšší dívčí" (otec o té škole mluvil jako o "knedlíkové univerzitě"). Chodila tam i po vzniku protektorátu, dojížděla vlakem asi hodinu. Na železniční zastávce na hraničním přechodu mezi Slovenskem a protektorátem tam Němci vytáhli z vlaku nějaké lidi a zastřelili je rovnou u nádražní budovy. Poté už se bála přejíždět hranice a školu nedokončila.
Na místním horním hřbitově byla u jedné z cestiček řádka stejných hrobů, bylo jich 10 až 15. Nikdy nebyly ozdobené, ale tráva bývala pokosená stejně jako na celém hřbitově. Když jsem se zeptala mámy, co jsou to za hroby, řekla, že tam jsou pohřbeni němečtí vojáci. Otec mi pak řekl, že když přecházela fronta (žádné velké bitvy se tam nekonaly), Rusové pohřbili svoje mrtvé a německé vojáky nechali ležet. Místní lidé pak mrtvé německé vojáky shromáždili v márnici a nastal problém co s nimi. Jako samozřejmost se jevilo, že je potřeba je pohřbít, padaly prý různé návrhy, ale většinový názor byl, že je řádně pohřbí na hřbitově a zapíší do hřbitovních záznamů. Vykopání hrobů a jednoduché dřevěné rakve byly financovány z obecních peněz. Velký rozruch způsobila debata kolem formálního pohřbu. Pro místní lidi bylo samozřejmostí, že se nad rakvemi někdo musí pomodlit (i nad rakví vraha se modlil kněz). V městečku byli dva faráři, luteránský a katolický. Ze začátku oba dva odmítli, ale pak se nechal umluvit ten luteránský.
Vždy, kdy se mluví o vraždách při odsunu Němců a padají obrovské čísla, kladu si otázku, kde jsou ti lidé pohřbeni.
Vidláku, tohle ja na sud páleného.
Jen jsem přečet první řádky, už mě bolí žaludek, a to jsem se narodil skoro 20 let po válce.
Kdo nechtěl přežívat na koncentráčnických potravinových dávkách pro Poláky, musel si vyřídit tzv. Volkslist, příslušnost k Velkoněmecké říši, coby občan druhé kategorie ze čtyř...
A musel na frontu.
Takže mí předkové leží od Stalingradu a Moskvy, přes Sicílii až po Biskajský záliv. Ten co se dodnes koupá, byl v RAF, ostatní ve Wehrmachtu, v jednotkách SS.
Další zkapali v koncentrácích, se špagátem kolem krku na beskydských stromech...
Z více, než šesti stovek Židů se vrátil do goralského Jašova jeden jediný...
V den, kdy se ve vedlejší vesnici objevili na konících průzkumníci RA, sešel po neuvěřitelných šesti letech z půdy domku své tchýně jistý Polák, kterého Němci hledali celou válku a on jim seděl celou dobu pod nosem, tři baráky vedle jejich Wachstube...
Ze staré zástavby městečka tvoří více, než polovinu tzv. válečné konfiskáty...
Pamětníci vzpomínali, že sovětský velitel osobně odpráskl vojáka, který byl přistižen při krádeži...
Za krádež se nepovažovalo odebrání hodinek v jakékoli kvalitě a množství, chudák zdejší hodinář Jeźowicz...
Nebyly to lehké časy, a to horší přišlo teprve po válce. Narovnání vztahů mezi Poláky a Čechy se nepodařilo do dneška...
děti
Máma mi vyprávěla, jak za války, když byly deportace Židů, chodily židovské ženy po okolních kopanicích (pro ty, kteří neví jak vypadají kopanice - jsou to vesnice v horských oblastech, kde domy nestojí vedle sebe, ale jsou roztroušeny v kopcovitém terénu, ve větší vzdálenosti od sebe a sousedé si tam nevidí do talíře) a nabízely svoje děti. V kopanicích mívali lidé hodně dětí, ani nejbližší sousedé mnohdy nevěděli, jestli v sousedním domě je jich 6 nebo 7. Někteří lidé si prý děti vzali. Je to chudý kraj, nelze vyloučit, že s dětmi přišlo do domu i něco navíc (peníze, zlato ...)
Re: babaluba Děti se u nás prodávaly i
v době míru.
Osobně znám tři rodiny, kde bratři (dnes zasloužilí důchodci) vyrostli u jiných rodičů, takto sourozenců některého z biologických rodičů.
Život v horách byl těžký. A když některá z rodin měla dětí moc a nestíhala je živit, dala je na výchovu příbuzným, kterým se dařilo o něco málo hůře. Tak to u nás kdysi chodilo, brambory, zelí, ti bohatší navrch trochu kozího mléka pro děti, špiritus z Polska a nekonečná bída...
Pomníček 'nejtragičtějším'
Válka je tragická, o tom bylo napsáno už hodně.
Jedny z nejtragičtějších prožitků jsou ale podle mě ty, když vám někdo blízký v ní zařve hnedka první den, třeba jen pár chvil od vypuknutí. O těch prvních se snad nikde nemluví a nikde nejsou vzpomínáni. Taky proč, že ... proč zrovna o těch prvních ... když pak to bylo mnohem úděsnější, zaslouženější atd.
Tak malý hold těm prvním ve válkách, hned prvních hodinách nebo dnech.
....
Hou
Zážitky mé rodiny z války…
Zážitky mé rodiny z války mám zprostředkované od prarodičů. Dědeček z otcovi strany skončil v říši ve vězení za černý prodej obilí, protože jeho sestra potřebovala na svatební šaty, řekl bych že musel mít smůlu nebo ho někdo udal z toho co vím tak to pro něj nebyl pravidelný ani opakovaný zdroj příjmů prostě to s jedním sousedem udělali poprvé a hned je „lízli“. Původní rozsudek trest smrti, byl změněn na doživotí. O tom jaké to bylo v německém žaláři děda nikdy nemluvil, vzpomínal jen, že ho osvobodili američané, kteří měli samonabíjecí pušky (asi garandy řekl bych). Babička z tátovi strany si dědu vzala až po válce za války bydlela ve stejné vesnici starala se o svou maminku. Někdy v květnových dnech napadla německou kolonu projíždějící vesnicí ruská letadla, němečtí vojáci se rozutekli a na místě měli nechat nějaké zbraně a munici. Mezi místními se projevili odbojáři, kteří zbraně před návratem wermachťáků „znárodnili“, velitel německé jednotky ovšem nechal prohledávat stavení po stavení pod trestem zastřelení na místě. Zbraně a munice se našly u mojí babičky na dvorku… Naštěstí německý oficír buď neměl čas nebo nebyl natolik zfanatizovaný nacista aby z vísky u Olomouce udělal další Javoříčko a sousedka mojí babičky uměla dobře německy a vysvětlila mu, že je přece zhola nemožné aby bedny z municí a snad i klulomety odtáhla na zahradu sama moje babička a její nemocná maminka. Nejspíše díky tomu můžu psát tyto řádky. Dědeček z máminy strany bohužel zemřel v době kdy jsem byl příliš malý na to abych ho „vytěžil“.Pár historek mám ovšem od babičky. Nejneuvěřitelnější mi přijde historka, jak moje babička šla se svou mámou pomáhat na tajnou zabíjačku v zimě. Výslužku si zpět nesly v šatech a v zavinovačkách ve kterých dětská panenka simulovala malé dítě. Šli pěšky když tu jim zastavilo vzácně projíždějící auto ze kterého vystoupili milí pánové v kožených kabátech a jeden z nich dobrou češtinou nabídl mladé ženě se dvěma dětmi že ji svezou. Situaci mojí prababičky, kterou jsem bohužel nikdy nepoznal a babičky si neumím představit. Getsapáci je dovezli na smluvené místo kde se s nimi slušně rozloučili a jeli dál. Nevím co se tehdy mohlo stát jestli opravu ani v autě nic necítili a ani nepoznali místo dítěte panenku, nebo i u gestapa byli lidi kteří chtěli jen dát prababičce lekci strachu ale neměli potřebu hnát ji na oprátku opravdu nevím, své babičce ale věřím. A rozhodně tento příběh nemá ukazovat gestapáky s lidskou tváří to ani omylem. Dál babička pamatovala jak v zimě 1944 němci sestřelili nad Neředínem letadlo které ve vzduchu vybuchlo a jaká to byla rána (dnes už vím že to byl Liberator 15-té letecké armády celá posádka zahynula a že je sestřelil teprve osumnáctiletý kluk jménem Paul Lixfeld, který ačkoli byl sám v tom boji sestřelen měl více štěstí než Ti američtí kluci a zachránil se na padáku). Z konce války babička vzpomínala jak se blížila fronta že se nedaleko od jejich domu který byl u hodolanského hřbitova tehdy vlastně na samotě odtržený od Olomouce že někde poblíž bylo stanoviště němců a byl s nimi i jeden mladý rus očividně vlasovec, němci se prý k němu chovali jako ke koni a víc než povely usměrňovali ho fackami a kopanci snad se jmenoval Ivan (pokud mu tak prostě neříkali němci protože každej rus je Ivan) když ho posílali na dvůr do domku rodičů pro vodu prababička mu podstrkovala aspoň chleba. K babiččiným rodičům se ovšem němci chovali korektně a varovali mého pradědečka ať raději odejdou že přijdou Ivani a bude se střílet. Když Němci odtáhli Pradědeček poslal prababičku i s babičkou ke známým do města sám zůstal s malým synkem a tchýní mou praprababičkou doma ve sklepě, proč se tak rozhodl a proč nešli pryč všichni netuším mojí babičce to nevysvětlovali. Když se po příjezdu rudé armády další den babička vrátila se svou mámou domů říkala že pamatuje jak našla svého tatínka jak sedí v pokoji v ruce měl sekeru a na zdi za ním viděla flek od krve. Máma ji okamžitě ovedla. Až když byla starší zjistila že ruští vojáci praštili jejím bratrem o zeď to byl ten krvavý flek (do smrti měl můj prastrýc poškozený zrak a skla na jeho brýlích připomínala spíše dna popelníků). Babičce staré (jak se říkávalo mé praprababičce) Ti vojáci ublížili řekla tehdy babičce její máma. Je to zvláštní můj prastrýc neměl celý život pro ruské vojáky dobrého slova a nemůžu se mu divit. Za to moje praprababička která se dožila požehnaného věku a s ním i srpna 1968 kdy bydlela právě u prastrýce na jeho větu „Babi zabrali nás sme okupovaní.“ Odvětila „Neboj Laďo, to bude dobrý rusy nás přindó zachránit.“ Prosím píšu jen zprostředkované zážitky mých předků z války. V žádném případě nechci znevažovat sovětské vojáky padlé i ty šťatnější kteří tehdy bojovali na našem území i jinde koneckonců přišli s nimi v rámci ostravské operace i naši vojáci.
Děkuji všem za příběhy
Jen faktická k upřesnění. (I když to nemá hodnotu těch konkrétních příbehů..) Sám bych něco napsal, ale nemohu. Dám tady pouze odkazy, pokud to projde.
Nejde. Je to prostě jen tablet.
Šturmovik, Iljušin Il 2.
Petljakov Pe-2.
Děda z otcovy strany byl…
Děda z otcovy strany byl původem přerovský Němec. Nejprve byl u sociální demokracie, ale poté, co jej během základní vojenské služby poslali asistovat k potlačení dělnické demonstrace, dal se ke komunistům. To jej přivedlo do Jižních Čech, kde se věnoval práci s mládeží, dotáhl to na jednoho z krajských tajemníků a poznal mou babičku. Babiččin dosavadní život (sama nemanželské dítě místního bohatšího synka, co si pohrál s posluhovačkou) byl důvodem sám o sobě, proč se dát ke komunistům (matku si nakonec i s dítětem vzal o tři roky mladší Antonín), proč se spíše z existenciálních důvodů provdat za (později popraveného) soudruha Karla Lavičku. Její setkání s dědou bylo osudové, jen rozvod a rozluka byl tehdy komplikovanější než dnes. V 35. roce se narodil strýc, 10.9.1938, v měsíci Mnichova, se oba mladí rodiče vzali. Pak přišla okupace, začala se pomalu přitahovat síť. Děda se přihlásil na práci do Říše (nejprve v Pomořanech, později u Meinla ve Vídni), aby nepřitahoval pozornost orgánů. Dále vybírám z jednoho z dochovaných poválečných životopisů psaných pro různé účely:
"Po rozhovoru s novým krajským instruktorem s. Kerim jsem se vrátil asi v červenci 1940 domů (...) Po svém příjezdu z Německa měl jsem se s. Kerim tři dlouhotrvající zásadní rozhovory, v kterých jsem kritisoval ilusorní perspektivu, která měla důsledky v příliš volné organisaci ilegální strany. S. Keri spával u tchána, kde byla dlouho ubytována též jeho žena, též v ilegalitě. Přes s. Keriho a s. Nováka žádal jsem o pevnější vřazení do organisace, proti čemuž se postavil s. Lavička. V březnu-červenci 1941, kdy se Gestapu podařilo odhalit naši organisaci, byli zatčeni všichni moji příbuzní" - tchán, tchyně, švagr. Pak dostal od švagra přes svou manželku (když je byla navštívit) vzkaz, ať se raději klidí, a tak využil povolání do Vídně (tam se 1944/45 podílel na pomáhání desercí vojáků wehmachtu, šířil letáky, s "jugoslávskými soudruhy kamarády se podílel na odsraňování barikád, min, dělal průvodce rudoarmějcům," daroval krev (dochovala se průkazka), podle vyprávění se jednou nedopatřením dostal sám ke zdi, od níž chtěl zachránit jiné odbojáře (na poslední chvíli ho zachránil náhodný příjezd důstojníka s jedním z Jugoslávců, který dědu znal.
Tchán se švagrem zatím prošli malou terezínskou pevností a přes soudy doputovali do Říše, odkud se vrátili až koncem války. Tchyni nakonec, po mnoha odkladech, paradoxně zachránilo přesvědčení soudce, že "žena musí poslouchat manžela", takže vlastně nemohla manžela odmítnout. Stihli být odsouzeni ještě "včas". Ostatní členové skupiny takové štěstí neměli - Lavička i Keri byli (již během heydrichiády) popraveni. Babička zatím v budějovicích byla na všechno sama, později s matkou, osmiletý kluk na krku, ve '43. se narodil druhý - můj táta (děda se občas vracel na návštěvy, dochovaly se potvrzení o policejní přihlášce). Dochovaly se též dopisy babiččina bratra i otce z vězení. Stejně jako poměrně smutně vyznívající dopisy psané babičce matkou přítelkyně babiččina zavřeného bratra (přála by zavřenému mladíku lepší přítelkyni, než byla její dcera). Mimochodem, právě kvůli tomu, že se bratr vrátit nemusel, dostal druhý babiččin syn jeho jméno. A já je mám po něm. Pro mě mají tyto májové dny násobně zvláštní příchuť (sama babička měla narozeniny a svátek jen o pár dní později).
Po válce, když Budějicemi procházela kolona odsunutých Němců, zželelo se babičce jedné Němky s malým dítětem a dala jí pro ně hrnek teplého mléka. Babičku málem zlynčoval dav Češek, jež po celou dobu války byly zalezlé a zticha. Děda se vrátil domů. Na nádraží - zní to jako hloupý vtip postavený na stereotypech - našli utopeného ruského vojáka v cisterně s lihem (pravděpodobně jej omráčily výpary, když otevřel poklop). V září se děda těžce pohádal s babičkou, když utrousil, že "už by mohli Rusové zase odejít". Nejstarší vzpomínka mého otce - chuť čokolády od vojáka. Je docela pozoruhodné, že děda z historie strany skutečně vymizel - po 68 položil legitimaci (a stal se nepřítelem lidu). Publikace vydané později již jeho jméno neobsahují, v pamětní publikaci s. Palečka je fotografie z výstavy v Soběslavi (kde děda také sehrával roli) - a v tlačenici mužů podivně vyprázdněná místa... Nalezl jsem na netu jednu bakalářskou práci, v níž v jedné poznámce přeci jen dědu zmíněného nacházím, ovšem nikoliv pod jeho občanským jménem - ale pod krycím stranickým jménem Olda. Zbytek jeho rodiny z velké části doplatil na svou národnost. Jeden z širší rodiny byl snad člen SS, jiný zmizel v Polsku (když jej jako lesníka odvedli na konci války Poláci z domu), švagrovou (Češku) odsunuli... Nejlépe dopadl snad bratr, jenž už ve dvacátých letech odešel do Francie.
Osud rodiny z matčiny strany by vydal na román, za který by se nemusela stydět ani Isabel Allendeová. Slovensko.Kysucko. Šest osvoboditelů potkalo v lese mladou ženu (už tehdy svobodnou matku). Na nic se jí neptali a když si vzali, co jest osvoboditelovo, nechali ji tam na palouku ležet. Jeden nich, sotva osmnáct, se pak prý později vrátil, vysypal z kapes kusy homole cukru a se slzami prosil o odpuštění. Mladá žena - nyní již podruhé svobodná matka, mu žádné nedala. Pak, po devíti měsících, se narodila má máma. Byla dána k adopci do středních Čech staršímu bezdětnému svéráznému páru. Biologické příbuzné potkala až v dospělosti.
Takže tak to mám já a ta druhá válka...
21.3.1945, Říše
Ještě přidám výňatek z dopisu pradědy (dědova tchána) domů z března 1945.:
"S prvním jarním dnem v sentimentální náladě vás všechny mnohokrát líbám a zdravím (...) Drahá Aninko, dnes jest tomu čtyři roky, co jsme spolu měli naposledy obědvat a nedošlo k tomu. Byly to makarony. Místo toho jsem měl svůj první (nečitelné) v samotě. Píšeš, že byla bombardována Praha. Divím se, co tam hledali. Ptáš se, jestli chodíme do krytů, pro lidi našeho rázu kryt není. A že je Vídeň hodně rozbitá o tom vím. A co se zde týče, to se nedá ani vylíčit, je to zde hrozné, jestli to peklo zde přežiju, tak vám moct mnoho vypravovat (...) při posledním náletu dostala naše budova 4 plné zásahy, jedna flákla též do krytu, kde jsme byli (míněno, do krytu v budově, kde měl spolu s dalšími "pohotovost"), byly 4 mrtvé 9 raněných. Též u naší bytný to zasáhlo, byli 4 mrtví a několik raněných. Nic se nevyspíme, je zde stále samý poplach nebo nálet. (...) Aninko, promiň, že ten dopis jest tak zachmuřený, ale musel jsem si vylít srdce a komu jinému si mám ulehčit?"
Připojím svuj kyd.
https://youtu.be/rz36E2WnPuU
Přestože jsem slíbil, že to už nebudu dělat. ;-)
Čtu zde osudy předků kydačů,…
Čtu zde osudy předků kydačů, často vysvlečených i z trenek, a říkám si, jaké štěstí měl můj otec. Ten byl jako jinoch, nejstarší syn, rodinou vyslán vyhledat svého bolševiky deportovaného otce přes karpatskou frontu. Musel jí přejít dvakrát, zpátky šel s pozdravy rodině. Prostor Podkarpatské Rusi byl před rozhodujícími boji čištěn od bojeschopných mužů. Ženy s dětmi, krávy s telaty a koně zůstávali. Německý voják, vyhrabávající v noci brambory, taky nechal tátu jít, když se potkali u studny.
Ta studna už tam není, ani chyža není, ani valal není, je tam přehrada Starina. Můj otec není, ten německý vojáček taky není, bojím se, aby tihle všichni neměli svoje následovníky.