Otázky

V komentářích k jednomu z minulých článků přibyl jeden, zmiňující několik otázek prof. Budila. Názory pana profesora jsou bezpochyby fundované, přečetl jsem několik rozhovorů s ním, s něčím lze souhlasit, s něčím bych polemizoval, nicméně jde bezpochyby o člověka, který má co říct. Zkusil bych tedy rozebrat svůj pohled na jeho pár otázek a zamyslet se nad jeho zásadní úvahou, zda jsme lepší nebo horší než před rokem 1989.

Jaké tedy byly tyto otázky? Majka je hezky sesumírovala:

"Jsme opravdu lepší společností, než jsme byli před rokem 1989?

Jsou vztahy mezi lidmi kvalitnější?

Existuje větší míra solidarity?

Jsme tvořivější, vynalézavější?

Jsem známější a uznávanější ve světě?

Věříme více v budoucnost?

Jsme spokojenější se svým životem?

Máme lepší vzdělání, školství, vědu a sport?"

Předem je třeba sdělit to nejzásadnější. Jsem strojař, technik, takže vše rád vážím a měřím. Jakmile se ocitnu v situaci, kdy lze jen těžko něco takového použít, protože možných měřítek jsou stovky ba tisíce, od zcela racionálních po ty naprosto iracionální, tak si nejsem jist, zda je takové ptaní smysluplné. Už proto považuji tento soubor otázek za takový malý „podvůdek“. Protože pokud vhodně vybereme otázky, které si budeme klást, dokážeme tázané vždy vmanipulovat do toho správného názoru – viz. nesmrtelný díl o průzkumech veřejného mínění ze seriálu Jistě pane ministře (https://www.youtube.com/watch?v=6Ms9A-212F0). Troufnu si tvrdit, že při správně demagogicky zvolených otázkách by tázanému vyšla i doba Protektorátu jako ta nejlepší.

Nechci však tvrdit, že se pan profesor takového jednání dopustil úmyslně. Myslím, že to bylo bezděky, že prostě jako filozof zvolil otázky, které mu přišly jako zásadní a nezvolil jiné, které bych třeba vybral já. Pokusme se tedy na ně odpovědět.

 Jsme opravdu lepší společností, než jsme byli před rokem 1989? – to je ta nejtěžší otázka a dle mne takřka nezodpověditelná. Jak něco takového posuzovat? Dám příklad – je lepší ruská nebo americká společnost? Nebo – abychom odfiltrovali osobní preference – je lepší společnost v Nepálu či v Peru? Přiznám se, že na nic z toho prostě a jednoduše neumím odpovědět. Každá společnost (v každém historickém okamžiku) má či měla svá pozitiva a negativa. K otázce se proto vrátím až zase úplně na konci.

Jsou vztahy mezi lidmi kvalitnější? – to je otázka zcela individuální. Vztahy mezi mnou, mými kamarády a blízkými jsou stále stejné bez ohledu na režim. Na druhé straně se nedá zapomenout ta atmosféra strachu při hovoru s neznámými lidmi, na domovní či uliční důvěrníky, PSVB atd. Nevím, osobně si myslím, že mezi známými a přáteli se moc nic nezměnilo, alespoň u nás ve městě ne. Jaká je situace na vesnicích, to netuším. Myslím si ale, že přeci jen o něco ubylo obyčejné lidské závisti, která tehdy vypukla jen kvůli obyčejným novým džínsům. I dnes závidíme a pomlouváme, ale přeci jen kvůli řádově jiným hodnotám. No a při hovoru s neznámými lidmi zatím (zdůrazňuji ZATÍM) jsme otevření a nemáme se čeho bát. Samozřejmě, trendy na Západě mne znepokojují, ale u nás stále ještě máme v tomto svobodu. Ostatně, její ukázkou je i tento Vidlákův dvorek, který by v takové Číně nefungoval ani hodinu.

Existovala větší míra solidarity? Opět otázka podbarvená – ano, byly zde Akce Z, brigády, my studenti jsme se museli zúčastnit Letní aktivity studentstva, hodnotil se profil, zda je člověk „vidět“ atd, ale to vše byla solidarita vynucená. Osobně si myslím, že ve městě se to moc nezměnilo, ale je dost možné, že na vesnicích je to dnes jiné, dříve si v rámci nedostatku řemeslníků lidé spíše vypomáhali. Ovšem je otázka, zda to skutečně lze nazvat solidaritou, protože to bylo i tak často „něco za něco“, jen nešlo o peníze či konkrétní hmotné hodnoty, ale o příslib reciproční pomoci v budoucnu. 

Jsme tvořivější a vynalézavější? Dle mě jednoznačně. Pro dnešní mladé vědce se meze nekladou, znám mnoho příkladů z minulosti, kdy bojovali s nedostatkem techniky, s nedostupnými počítači, se zastaralým vybavením atd. Dnes pro vědce není žádný problém účastnit se konferencí, vybavení máme na světové úrovni a vědci mají výsledky, jen – bohužel – neumíme toto přetavit v komerční úspěch. A tak z preparátů prof. Holého bohatnou Američané, stejně jako za socialismu režim nedokázal zúročit epochální vynálezy Vichterleho. A jestli někdo chce namítat, že dnes vědu nemáme, tak nesouhlasím – ona je, mohla by být určitě lépe placená, ale moc se o ní nepíše, a tak prostě není tolik vidět. A samozřejmě je problém, že často ti nejlepší odcházejí tam, kde platí víc.

Co se tvořivosti týče, u firem je to jednoznačné, v rámci boje na trhu jim nic jiného nezbývá. Stačí si jen spočítat, kolik různých typů aut realizovala Škodovka a kolik za stejné období dokázala v reálném socialismu. A jak byl obrovský problém a velký boj zrealizovat Škodu Favorit.

Zvláštní kapitolou tvořivosti je kultura – je nepopiratelné, že za minulého režimu byly natočeny mnohem lepší filmy, Hrabal i Kundera napsali své nejlepší romány (Kundera tedy v emigraci) a dalo by se pokračovat. Je ovšem otázkou, zda to bylo dáno zvláštní péčí režimu, či tak trochu jemu navzdory. V těch románech je myslím evidentní, že vznikaly navzdory, ovšem u filmu se to jeví jiné. Ale opět je otázka, zda to spíše nebylo prostým faktem, že tehdy zkrátka dorostla nedostižná generace herců, scénáristů a režisérů. Mnozí začínali ještě před válkou (Vávra, Frič, Werich, Hrušínský), takže minulý režim pouze slízl smetanu prvorepublikového vzdělání, jiní až po válce. Neumím ale odpovědět na otázku, jak rozlišit dar této generace a dobré tehdejší podmínky – pokud si totiž uvědomíte, v osmdesátých létech začínala tato vlna opadat (ovšem režim zůstával). Nehledě na to, že i v jiných nekomunistických státech existovalo podobné vzepětí (francouzská nová vlna atd). Takže mi to spíše vychází na tu úžasnou generaci, která dnes prostě není. Ovšem nechci to tvrdit nějak kategoricky.

Věříme více v budoucnost? Zde vidím opravdu velký problém. Ano, zde mnoho lidí je opravdu hodně skeptických – ovšem opět, připomeňme si tu atmosféru let 88-89. Já ji tedy vnímal jako ještě mnohem skeptičtější a beznadějnější. Ačkoliv dnes zdaleka nejsme optimističtí, pořád si myslím, že jsme na tom lépe než tehdy. Snad jediné je dnes více depresivní – zatímco tehdy tu byla naděje, že se to jednou změní a budeme se mít lépe, nebo že v sobě člověk najde odvahu utéct za kopečky, dnes bohužel utéct není kam a je velmi deprimující, že po 30 létech dohánění jsme stále hrozně pozadu.  Ještě jinými slovy – tehdy lidé nevěřili, že by se režim mohl změnit a jediná naděje byla, že padne. I dnes o dnešním režimu mnozí uvažují stejně, ale na rozdíl od tehdejší doby to do jisté míry mají ve svých rukou, jakkoliv je velmi módní toto popírat (kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali). MZ i AB byli zvoleni navzdory vůli elity, což je pro mne signál, že demokracie tu stále nějak funguje. Tehdy nic takového možné nebylo.

Jsme spokojenější se svým životem? Tato otázka je hrozně zákeřná, neboť je naprosto individuální, kromě toho ji zásadním způsobem ovlivňuje vzpomínkový optimismus a prostý fakt, že jsme všichni byli o 30 let mladší. Mnozí z nás si nesplnili své sny a nedosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli. Ale může za to dnešní režim? Respektive, pokud by tu zůstal komunismus, dokázali bychom si své sny vyplnit lépe? Jak píši, je to individuální, já jsem se svým životem relativně spokojen. Každý si to ale musí zodpovědět sám a stejně tak si musí sám upřímně říct, zda lze skutečně za svá selhání vinit režim či ty ostatní, či zda si za ně nemůže ve větší či menší míře sám.

Jsme známější a uznávanější ve světě? Podle mého názoru bezpochyby, i s ohledem na fakt, že Czechoslovakia jako značka mohla těžit z toho, že Československo trvalo mnohem déle při mnohem menší průmyslové konkurenci a dobré jméno těžilo i z prvorepublikové historie. A to si nedělám srandu, takový je fakt – můj otec v Iráku (v 70. letech) narazil na české mléko v prášku a prodavač jej varoval, ať jej nekupuje. Když mu otec prozradil, že je z toho „Czechoslovakia“, tak se prodavač upřímně podivil: „Co se to tam u vás stalo? Vždycky jste měli tak dobré výrobky a najednou tohleto?“ Zatímco tehdy jen málokdo (zvláště na Západě) znal cokoliv z Československa (tedy kromě Semtexu, ten znali všichni), dnes zná a chválí každý Škodu, spousta lidí byla v Praze, znají naše fotbalisty či hokejisty, pivo atd.

Máme lepší vzdělání, školství, vědu a sport? Zde je podle mne pravdou, že školství jako takové mělo tehdy většinou lepší výsledky (snad kromě výuky jazyků, ta je dnes asi lepší) a zvláště učňovské školství se zcela rozpadlo. Tento detail nás mimochodem ještě v budoucnu bude hodně bolet. Dnešní trend mít co nejvíc vysokoškoláků vede logicky ke snižovaní laťky, protože Gaussova křivka rozdělení inteligence ve společnosti prostě platí za každého režimu. 

Co se sportu týče, mohl bych sice (pravdivě) tvrdit, že čeští sportovci dosáhli mnohem větších úspěchů než ti českoslovenští, ale je nepochybné, že to je dobrými základy tehdejšího systému výběru talentů, který dnes chybí. Takže i podpora sportu byla tehdy lepší. 

Tímto máme otázky pana profesora probrané, ale já bych se přesto ptal dále, podle mého existují i další neméně podstatné – máme dnes větší míru osobní a politické svobody? Máme dnes radikálně větší šanci se při troše štěstí, píle a schopností prosadit i ekonomicky? Jaké bylo tehdy a dnes sociální zabezpečení (toto je jednoznačné plus minulého režimu, otázka je ale bezpochyby také zásadní). Jako strojař bych pak kladl otázky ze svého oboru: Dokážeme dnes budovat velké investiční celky? Dokážeme stavět jaderné reaktory či velké turbíny? Dokážeme naše produkty uplatnit na všech světových trzích? Jsou naše firmy schopné vyrábět dle všeobecně uznávaných západních norem? Na každou z nich lze odpovědět tak či onak a lze dále pokračovat do nekonečna.

Vrátil bych se ale k té původní otázce. Jsme opravdu lepší společností, než jsme byli před rokem 1989? Za sebe si myslím, že hodnotit společnost lze pomoci mnoha různých kritérií, každý má priority jinak nastavené (můžeme hodnotit třeba dle míry sociální solidarity, rovnostářství atd.), ovšem alespoň pro mne je jedno ze zásadních otázka svobody jednotlivce podniknout se svým životem cokoliv si zamane a zvládne. Domnívám se, že v tomto ohledu nám dnešek nabízí daleko větší možnosti, ovšem (bohužel) i s daleko větším rizikem. Ale podle mne není možné nabízet velké možnosti bez rizika. Čím odvážnější plán, tím je obvykle větší i to riziko.

Proto si myslím, že je dnešní společnost (navzdory všem negativním trendům, chybám a problémům, které nechci ani v nejmenším podceňovat) lepší než ta minulá, a jsem vděčný za listopad 1989, který mi tu šanci dal. Ano, určitě to mohlo být lepší, ale mohlo to také být neskonale horší. Takže za sebe jsem rád, že k tomu došlo.

Článek byl sepsán během náročné cesty z kazachstánského Aktau přes Istanbul do naší domoviny, tak omluvte všechny pravopisné chyby a případné nepřesnosti.