Když jsem zjistil, že Vidlák je svým druhým já nucen předělat článek o jisté osůbce, která dělá dusno v řadách spletených s vedením ČT, rozhodl jsem se rovněž zareagovat a pokusit se vysvětlit svůj náhled, a to podle slov klasika: znovu a lépe.
Takže v první řadě - z mé perspektivy tato mladá dáma působí na své okolí jako malá, šedá, naprosto bezvýrazná myška.
V druhé řadě - vzpomenu jisté dámy, ana byla vzhledově slečně Lipovské velmi nápodobna. Učila mě přírodopis a natloukla mi do hlavy jedno moudro, které bylo dále potvrzováno mou životní praxí. Pančelka totiž tvrdila, že průměrný zdravý člověk přijímá zhruba 90 % informací svýma očima, tedy že zrakový vjem daleko předstihuje součet všech dalších informací, přijatých ostatními smysly a předaných k jejich následnému zpracování mozkem.
Tento jev pak vystihuje pořekadlo, konstatující skutečnost, že jednou vidět je lepší a účinnější, než desetkrát slyšet.
Mohu potvrdit, že prosté zhlédnutí fotografie nějaké lokality z místa, kde se budu přibližně nacházet, mi mnohonásobně zlepší přehled a orientaci v tomto místě, než jakýkoli jeho popis. A je úplně lhostejné, jestli mi jej někdo předčítá, anebo jej musím číst já.
Závěr z těchto dvou uvedených premis, neboli česky – výroků.
Ať chceme, či nechceme, náš prvotní a podvědomý názor na kteroukoli osobu, kterou zaregistrujeme, je utvářen obrazem této osoby!
A ještě jedna věkem pisatele potvrzená zkušenost – muži napříč populací vidí většinově mnohem lépe, než ženy a zrakovým vjemům přisuzují mnohem větší důležitost, než ženy. Neboli jejich procentuální čerpání poznatků ze zrakových vjemů je mnohem vyšší, než je tomu u žen. Abych nebyl opět napadán, že jsem „sfíííně“ nadržující chlapům, je nutno dodat, že ženy mají citlivější sluch a mnohem více užívají svůj čich, i když o tom mnohdy vůbec nevědí.
A s tím nikdo z vás vůbec nic nenadělá.
A teď proč jsem slečnu Lipovskou přirovnal k nelichotivě vypadajícímu předmětu, totiž vypoužívané matraci. Udělal jsem to proto, že takto ji vidí svým duševním zrakem naprostá většina mužů, se kterými tato sympatická, leč poměrně studeně se tvářící osůbka přichází do styku.
Znovu pro pomaleji chápající kydače – pánové ji takto vidí svým DUŠEVNÍM zrakem, tedy svou představou o vnímané osobě, nikoli očima. Ihned vysvětlím na konkrétním příkladu, pochopitelně na vlastním.
***
Jak si někteří stálí kydači možná všimli, dobrovolně jsem se vmanipuloval do role klasického zoufalce dědkovského typu, který to má do důchodu nekonečně daleko, zdraví má v prdeli „úplně ganc“ a velmi nebezpečně se blíží hranici šedesáti let.
Jelikož chození do práce beru spíše jako ušlechtilý sport, který mne motivuje snažit se nezakrnět a nepropadnout se do kmetství úplně a naráz, mohu si dosti drze dovolovati věci, které si může beztrestně vyzkoušet opravdu málokterý uchazeč o pracovní smlouvu.
Nevím, jak je to jinde v republice, ale sehnat práci v Moravskoslezském kraji na řádnou pracovní smlouvu je pro jedince mého formátu doslova nadlidský úkol. Nyní jsem vystřídal dva zaměstnavatele, kterým se moje drzé žádosti o podpis pracovní smlouvy začaly zajídat, a po týdnu mi řekli, že mohu klidně pracovat na tzv. dohodu. Plat na zdejší poměry takřka královský (sto a pade na hoďku čistá ruka, no neber to), nicméně abych si z toho platil zdravko, to mne ani nenapadlo, takže jsem jednoho kalného rána, bo v šest je ještě tma, jak v řiti, jednoduše zavolal, že jsem přes noc zmoudřel a dál přispívat svou prací na jejich auťáky a baráky nebudu.
Přišel na řadu zaměstnavatel třetí. Džob mi našla aktivní Stará Jahoda. Pokecali jsme přes telefon, a když soudruh kapitalista slyšel, že umím svařovat a zapojit elektromotor, nadšeně mne pozval na předváděčku.
Předváděčka je událost, kdy se adept na volné a hlavně výnosné místo dostaví v pracovním oděvu a předvede nějakou dovednost.
Fajn.
Ráno v sedm jsem přijel z domova v montérkách, naložila se nová halová vrata a jeli jsme je zamontovat do hrubé stavby. Je pravdou, že jsem toho moc nepředvedl, protože kolektiv byl sehraný a já byl degradován na podrždráta a přinestašku. Inu co, každý nějak musí začít. Skončili jsme hodinu po pracovní době soudruhů kancelistů, takže sekretářka nikde, šéf nikde, zhodnocení mého podávání nikde.
Druhý den stejný průběh. Z domova v montérkách a s obědem v rendlíku. Nebyl na nic čas, bylo potřeba jet na montážní akci, vše se prý dořeší odpoledne.
Nedořešilo se nic, protože soudruh šéf nebyl přítomen, i když jsme přijeli půl hodiny před koncem pracovní doby.
Opět.
Třetí den – opět v montérkách - se mi aspoň podařilo vydyndat dotazník, který měl sloužit k sepsání pracovní smlouvy. Na můj vkus až moc podrobný, ale budiž.
Čtvrtý den opět nebyl čas, ale vloupal jsem se v tradičních montérkách k sekretářce s dotazem na pracovní smlouvu a můj odevzdaný dotazník. Odkázala mne na šéfa.
Fajn.
Pátý den jsem odlovil šéfa při kontrole naší práce (měl jsem být správně v obchodě za účelem nákupu svačiny a já – zmetek měl vařený domácí bufáč od Jahody), takže jsme se domluvili na sepsání pracovní smlouvy po směně. Přitom jsem mu nenápadně naznačil, že když mi tyká on, měl bych mu zřejmě tykat i já, ale to nějak moc nepochopil. Asi to dělaly ty montérky.
Když jsme se vrátili z montáže do sídla firmy, byli jsme vyplísnění zástupcem šéfa za malý pracovní výkon. Můj pracovní kolega sklopil krovky, naložili jsme další plotové dílce a jeli makat až do setmění.
V oknech firemních kanclů byla při našem příjezdu naprostá tma.
Šestý den v sedm deset zazvonil telefon a zazněl dotaz:
„Přijdeš dnes do práce?“ Fakt nevím, kde přišel na to, že mi může tykat, když já mu slušně vykám. Že by to dělaly ty montérky?
Odvětil jsem soudruhu bossovi, že jsem mu večer dvakrát volal a on mi to nezvedl. Šéf se ihned omluvil.
Pak jsem mu sdělil, že potřebuju jít na pracák, protože mi nedal podepsat smlouvu, tudíž se musím zaregistrovat jako nezaměstnaný.
„Tak přijď v pondělí. A kdybys chtěl, děláme i zítra, v sobotu,“ mazal šéfík med kolem huby.
„ No, ale já bych se chtěl i zeptat, jak jsme se původně domlouvali, jestli jste se mnou spokojený a na kolik si ceníte mou práci.“
„Co?“ otázal se nechápavě pan kapitalista.
„No za jakou mzdu vlastně dělám? Vždyť jsem už odpracoval čtyřicet čtyři hodiny a nevím za kolik!“ dovolil jsem si meknout.
„Víš co? Dnes si vyřiď, co potřebuješ, v pondělí přijď do práce, dostaneš peníze a tím u mne končíš.“
Jsem zvyklý na leccos, ale tohle mne fakt vykolejilo.
No nic, život je boj.
V pondělí dojelo na firmu sedmičkové bávo (syn tomu říká Bordel Mezi Wraty) zapůjčené od místního veksláka, vylezl z něj pán v saku a dlouhém kabátě, nasadil si klobouk, vzal si kufřík zvaný diplomat a vykráčel po schodech k hlavnímu vchodu.
Všichni kuřáci a popíječi ranní kávy pozdravili. I soudruh boss.
A zapomněl mi tyknout: „Co si přejete?“ Že by zabral ten kabát po kolena?
„Na schodech se s vámi nebudu bavit,“ odvětil jsem nejdůstojněji, jak jsem svedl.
Vypadlo mu z ruky cigáro.
Napochodoval jsem do kanclu. Sekretářka přestala psát a čuměla na můj ohoz, protože mne doposud viděla jen v oranžové bundě a černooranžových kaťatech.
„Nechte ty dveře otevřené,“ zařval jsem na pana majitele, když se odvážil za mnou.
„Takže jak mne míníte odměnit?“ zeptal jsem se a hodil na stůl pět kancelářských papírů, každý s šesti fotografiemi průběhu montáže bran, na kterých jsem pracoval. Stály sice za hovno, protože jsem je dělal důchodcovským telefonem, ale to základní se na nich dalo rozeznat.
Šéfíkovi vypadlo cigáro z prstů podruhé.
„Pevně doufám, že jste NAPROSTO spokojen a že vaši spokojenost pocítím na gáži, kterou mne hodláte odměnit.“ Sledoval jsem, jak šéfovo cigáro propaluje díru do koberce a přerovnával jsem fotočky, aby dobře viděla paní sekretářka.
„Velmi nerad bych objížděl všelijaké úřady a povídal si s nimi o montážích bran.“
Šéfík mi podal obálku. Přepočítal jsem si obsah a zkusil zahrát durcha (mariášníci vědí).
„U minulé firmy jsem dělal za sto pade. Máte představu, kolik koštuje to bávo, kterým jsem přijel?“
Chlapík hrábl do šuplíku a bez počítání přihodil další dva papírky. Rovněž bez počítání jsem je hodil do diplomatky a pozdvihl klobouk při pozdravu na rozloučenou.
Ještě tak pětkrát a nebudu mít kam chodit somrovat práci,“ brblal jsem si po cestě se schodů.
***
Tímto autentickým zážitkem jsem si nechtěl postěžovat na poněkud prekérní situaci obstarožních zoufalců shánějících práci, nýbrž jsem chtěl zdejšímu kydačstvu názorně ukázat, jak je tzv. elitami vnímána masa podlidí – lopat všech úrovní (tedy i v kancelářích), které podle jejich představ žijí pouze proto, aby se oni – vyvolení měli dobře. A je úplně jedno, zda se tyto elity nacházejí v Práglu na Kavkách, anebo v místní části Třince, zvané Na Kanadě.
Ano, vážené lopaty. Jste méně, než to pověstné hovno, které tu tak rád používám. A pokud se to pokusíte otevřeně, upřímně a bezelstně změnit, okamžitě vás zašlápnou zpátky.
To platí i pro slečnu Lipovskou.
- Log in to post comments
Komentáře
https://www.prazdroj.cz…
https://www.prazdroj.cz/prazdroj-v-plzni-rozvazi-plechovky-nefiltrovane…
Targu, na platnosti pořekadla
"Sytý hladovému nevěří" se nic nezměnilo a nezmění.
Stejně jako se nic nezměnilo a nezmění na tom, že knížecí rady jsou stejně účinné, jako snaha podojit jalovici. A že je nejraději rozdávají ti, kteří si sami "pomohli" různými roztodivnými způsoby.
Godot a Taras
No, po třiceti letech říkat „lopato, ty se kaj, tys to měl vědět“ je taková královská rada. Jako byste tu nežili. Lidé nechtěli nic víc, než normální, funkční stát. Vy už jste tehdy „věděli“ k čemu to povede ? Nevěřím.
Musím končit. Dobrou noc
Milá Alice
Já po nikom nechci vůbec nic, natož aby se kál. A už vůbec nechci nikomu nic radit. Jen si myslím, že jedinci (případně i společenská skupina) by se nějak mohli/měli poučit ze svých chyb, když už nejde poučit se z chyb těch druhých, předcházejících. Jsou-li toho schopni. Četba literatury o dějinách napovídala ledacos, ale ono je pohodlnější chodit chlastat desítku za 1,70 Kč, než něco číst.
Jeví se mi, že toho schopni nebyli (a nejsou?), a proč se mi to jeví, jsem doložil.
Na vaši přímou otázku přímá odpověď - ne, já jsem nevěděl "k čemu to povede". Ale ve svých nadějích jsem byl střídmý. Kdyby mi Laco položil stejnou otázku jako on Targusovi (o cinkání), mohl bych mu odpovědět, že já jsem cinkat nechodil. Nikoliv kvůli podpoře KSČ, ale protože nemám rád davové scény.
Vzhledem k vývoji situace budiž dále jen věcí vaší víry (nemohu doložit/dokázat), že jsem v referendu hlasoval proti našemu vstupu do EU a ve věci Lisabonské smlouvy jsem podporoval (ze všech sil) prezidenta Klause - právě kvůli té střídmosti očekávání. V referendu nás hlasovala proti téměř třetina zúčastněných voličů.... Jak hlasovali dnes tolik probírané lopaty (opravdu je to trochu nešťastný výraz, který zavání despektem, což je chyba, použil jsem ho jen kvůli Targusovi), to se samozřejmě nedozvíme. Mám-li spekulovat, spíš bych řekl, že odevzdali svůj hlas pro ANO. Takže ani teď symbolicky nic nového pod sluncem, i s (hnutím) ANO zase jen nestřídmá očekávání.
Re: Godot Ano, máte pravdu. Lopaty zavánějí velice silně
despektem, stejně jako plesnivá, či proleželá matrace. Oboje je velice pejorativní.
A proto tyto výrazy používám. Nikoli proto, že bych je sám vymyslel a zavedl. Tak moc chytrý, mladý a krásný nejsem. Používám je proto, abych ostatní postižené (ty lopaty a matrace) seznámil s tím, jak je pojmenovávají a jak o nich hovoří ti, kteří se lopatami a matracemi necítí.
Neboli, jak hluboce jimi pohrdají.
Pochopitelně pokud je vůbec registrují...
Re: Godot Ano, máte pravdu. Lopaty zavánějí velice silně
despektem, stejně jako plesnivá, či proleželá matrace. Oboje je velice pejorativní.
A proto tyto výrazy používám. Nikoli proto, že bych je sám vymyslel a zavedl. Tak moc chytrý, mladý a krásný nejsem. Používám je proto, abych ostatní postižené (ty lopaty a matrace) seznámil s tím, jak je pojmenovávají a jak o nich hovoří ti, kteří se lopatami a matracemi necítí.
Neboli, jak hluboce jimi pohrdají.
Pochopitelně pokud je vůbec registrují...
Hezké ráno všem
a především Vám, Godote, s díky za odpověď.
Váš příspěvek mi večer splynul s tím Tarasovým v jeden (ostatně opravdu jste použili stejný slovník i obsah je hodně podobný) a tak se omlouvám, že jsem reagovala jen na vyznění obou textů a ne konkrétně. A asi to zase spojím, za chvíli musím letět (ne na koštěti :-))
Víte Godote, nemám vůbec ráda takové ty řeči, co se mělo, nemělo a už vůbec ne svalování hanby viny na druhé s tím, že já jsem to tušil… já nic, já muzikant. Co když střídmí v očekávání byli všichni, nebo alespoň většina? Jako byste nevěděl, že stačí skupinka provokatérů a zničí stát. Čemu pak pomůže taková střídmost?
Taras dost velkopansky doporučuje m.j. „potom byste se měli politicky zorganizovat a svoji stranu masově volit“. Fajn, vypadá to, že sám sebe do toho „se“ nepočítá, proč tedy tenkrát před 30 lety neudělal něco podobného? Tehdy nebyl národ tak zdevastován jako dnes. Všichni však víme, co devětaosmdesátému předcházelo, jaká byla atmosféra té doby a tedy bez šance postavit se proti. Stejně jako je to dnes nereálné, protože jsme jim nechali ukrást média, historii, všechna výročí (to jsme hlavně neměli dovolit) a jako by to nestačilo, ještě podobným mistrováním atomizujeme sami sebe. To fakt nikoho neposílí, to už nejsme jen „lopaty“, ale dáváme se jim „na lopatě“.
Tarasi, vaše výzvy a hodnocení by vyzněly jinak, kdybyste použil první osobu mn. čísla „Selhali jsMe v minulosti, selháváMe i dnes“. Ale viníka ani pak nenajdete, všichni se vyviní tím, že „oni necinkali“.
A z nás se stává národ generálů po bitvě.
Krásný den pánové
Vážená Alice,
předvedla jste se jako dokonalá mistrová: aniž byste o mně cokoliv věděla, předhazujete mi:
"Taras dost velkopansky doporučuje m.j. „potom byste se měli politicky zorganizovat a svoji stranu masově volit“. Fajn, vypadá to, že sám sebe do toho „se“ nepočítá, proč tedy tenkrát před 30 lety neudělal něco podobného?" - do toho "se" se skutečně nepočítám, celý můj příspěvek je o lopatách, tedy dělnictvu, a já k němu skutečně nepatřím. Za minulého režimu byla dělnická třída vedoucí silou ve státě a komunistická strana fungovala jako její předvoj a skutečně z pozitivní diskriminace dělníků si zřejmě vzali mustr američtí multikulturalisté ve vztahu k černochům. Diktát dělnické třídy mi byl v 89. sejmut z beder, tedy jsem neměl žádný důvod proti tomu cokoliv podnikat.
"Všichni však víme, co devětaosmdesátému předcházelo, jaká byla atmosféra té doby a tedy bez šance postavit se proti." - omyl. Byl jsem řadový technik a v roce 1970 a v roce 1988 jsem se otevřeně postavil proti, oni mě dvakrát vyhodili z práce, ale jinak mi nepřestalo chutnat. Takže tu možnost měl každý, pokud se neposrával.
"...podobným mistrováním atomizujeme sami sebe" - nesmysl, bez sebereflexe se chyby opakují znovu a znovu. Dělníci prostě selhali jako vedoucí síla dřív a selhávají i dnes, jako utlačovaná skupina.
"Tarasi, vaše výzvy a hodnocení by vyzněly jinak, kdybyste použil první osobu mn. čísla „Selhali jsMe v minulosti, selháváMe i dnes“." - já jsem, paní mistrová, neselhal ani tehdy, ani dnes, což mohu doložit svou publikační činností v celostátním tisku i na blogu po roce 1990 až dodnes.
Máte pravdu Tarasi,
skutečně o vás skoro nic nevím, soudila jsem jen podle toho, co jste napsal tady a teď. Netušila jsem taky, že "lopatami" myslíte "jen" dělnictvo. Dotknout jsem se Vás určitě nechtěla, ale proč jste tedy z Vaší pozice ničeho nedosáhl, přestože to podle Vás bylo tak snadné a ty "lopaty" to proflákli, a jak to, že jsme tam, kde jsme?
Nezlobte se, ale sebereflexe po třiceti letech? Hádání se o to, kdo co zavinil mi přijde zbytečné. Když už, tak my všichni jsme vinni, a distancování se jednotlivců od všeho co se stalo, nic neřeší, jen zvyšuje to rozdělování. V poslední době jsem si všimla, že ti co "necinkali klíči" přibývají daleko rychleji, než ti, co se tím naopak chlubí a možná není daleko doba, kdy zjistíme, že až na skupinku pravdoláskařů necinkal nikdo. Ale čí ty klíče tedy byly?
Myslím, že o té době už víme dost, a obviňovat právě "dělnictvo" je jako nasadit si do půlky začerněné brýle a chtít vidět celek. Sám musíte vědět, čím jste se o co zasloužil, nemám důvod Vám nevěřit, ale v tom případě musíte i vidět, že to k ničemu moc nebylo. Jak by mohly ty obyčejné "lopaty" být úspěšnější? Berte to spíš jako řečnickou otázku prosím, já takhle dlouhé diskuze nemám moc ráda, je to jen snášení argumentů či názorů z obou stran a k ničemu se stejně nedojde.
A Vy si mnou nenechte zkazit hezký den, upřímně Vám ho přeji.
poznání
Věděl jsem to. Bohužel jsem byl tehdy jeden z mála.Všichni si tehdy shodně mysleli, že se vlastně jedná jen o jakousi rekonstrukci stávajícího systému, odstranění chyb. Nikdo si tehdy neuměl představit, jak je možné udělat ze svéprávných dělníků obyčejné lopaty. A přitom to všichni měli na očích. Filmy sice z Holywoodu ukazovaly zkreslenou realitu, ale pořád ji ukazovaly. Navíc bylo zřejmé, že socialismus a kapitalismus jsou neslučitelné systémy, ať již na to téma Žižek a spol. napsali metry knih. Najednou se ukázalo, že klasikové dělnického hnutí měli pravdu.
Dnes si podobně nikdo neumí představit, že stále žijeme v přechodovém obdobím, kdy konečný stabilní systém je neofeudalismus s řízenými zdroji a přidělovanými potřebami, s povolením na vše, omezením pohybu atd. Ne Orwell, ale klasický středověk, ale na současné technologické úrovni. To vše pod záminkou zelené ideologie a udržitelností zdrojů na zemi. Jen málokdo to dnes , stejně jako v roce 89 vidí..
Napsal mi dnes přítel v reakci na vypískanou Langerovou u ND :
„Na kecy o svobodě a demokracii dnes lidé kašlou, tak jako nakonec kašlali na kecy o míru a budování lepší společnosti. Ve své většině mají lidé jiné, "přízemní" starosti, než protekční příživnická "elita". Oni chtějí "jen" pracovat, za svoji práci být spravedlivě a slušně odměněni, za své peníze si mít co koupit, mít kde bydlet, bavit se a odpočívat. Jsou schopni (pokud se to týká všech!!!) přijmout nastavená pravidla a pokud nejsou pitomá se jimi bez remcání řídit. Mají raději řád než chaos a anarchii. Od státu žádají jen ochranu svých práv a bezpečnost. A ze všeho nejvíc nesnášejí nespravedlnost a vykořisťování. Když si to shrneme, nechtějí toho lidé zase tak moc. Vše je reálně možné.“
Odpověděl jsem mu :
"Vše je reálně možné ..... v socialismu."
Musím končit
... vy toho naslibujete.