Genderové stereotypy

Dnes se dost bojuje proti těmhle genderovým stereotypům, jelikož prý jde o většinou machistický nátlak mužů na křehké ženy a že mají všichni právo být tím, co chtějí být. 

Ale to, co chtějí být se jim musí řádně vysvětlit, páč ti blbečci a blbečkyně to vlastně ještě neví. Tak je dobré jim do těch mozečků narvat trochu chaosu, ať si svobodně vyberou.

Tak se v mateřské školce prdne chlapečkům do ruky panenka a dívenkám autíčko. 

No, nevim. Já tehdá kamarádil s Jirkou, Jardou a Milanem a asi bychom si neudělali soutěž, kdo z nás tu panenku dřív přebalí, ale spíš, kdo s ní dál dohodí.

Základka.

Tady se musím pozastavit nad tím, že v přípravě na život jsme tehdá měli luxus. My, chlapci, jsme měli 3 dílny. Na základce!

Truhlářskou, s těmi ponky. Ta mě bavila, s tím dřevem pracovat.

Zámečnickou. Ta mě srala. Von po nás furt chtěl, ať kousek nějaké kraviny pilujeme do pravého úhlu, my to vypilovali, on vzal úhelník, mrknul na to proti světlu a „vidíš, tady to prosvítá, znovu“!

Kovářskou. Fakt nekecám, ale normálně jsme měli na základce dílnu s výhní. To jste to železo rozžhavili a pak do toho bušili na kovadlině, to byla paráda. 

Holky měly, když bylo teplo, práce na zahradě a v zimě se učily vařit  a domácí práce.

Dnešnímu odpůrci genderových stereotypů by toto přivodilo kopřivku, zvýšený krevní tlak a následný 7infarkt.

Střední. Tak tam jsem byl genderových stereotypů ušetřen, jelikož nás bylo ve třídě 36 chlapců, kteří se chtěli stát námořníky, takže celkem logicky se naše komunikace zabývala tím, jak se které holce dostat pod kalhotky, kdo vyhraje ve fotbale a jak při brigádě na chmelnici propašujeme nějakej chlast na pokoj.

Vojna. Tak to snad ohledně genderových stereotypů můžeme přeskočit. 

Po vojně jsem měl pár let poněkud bujarý rozkrok, stihnul jsem toho fakt dost, ale furt jsem věděl, že příjde doba, kdy potkám dívku, která bude ta pravá. Nejenom na to, aby roztáhla nohy, nebo otevřela pusu, ale na furt.

A potkal jsem jí a jsem s ní už 30 let.

A fungujeme krásně genderově stereotypně.

Jestli jste sledovali zpravodajství, tak zde, nad Děčínem, 17.7. fakt dost chcalo. Soused měl na zahradě půl metru vody. Voda se nevalila pouze Jílovským potokem, ale frčela po hlavní a kanály nestíhaly. Nám moc nestíhal odtok od baráku. Je fakt, že jsem ty dvě jímky už dlouho nečistil. A taky bydlíme ve stráni pod listnatým lesem, člověk tak nějak počítá s tím, že na podzim padá listí a musí okapy vybrat, ale na konci července? Njn, přetékaly. A taky, jak jsem zde psal, že plánuji novou střechu, tak proč asi? Protože ta stará je v hajzlu. Mám nad půl barákem rovnou a to je vždy průser. Naštěstí jsem dřív podnikal ve zverimexech, tak mám strategicky umístěná stará akvária na půdě, že to do podzimu, než nám na to vlítnou řemeslníci, vydrží. 

Manželka mi včera oznámila, že to nevydrží, že prý je špatně, když jí kape do kuchyně. Na mou námitku, že takovýto plavák, aby do podzimu přišel, je z hlediska pravděpodobnosti dost nereálný, reagovala slovy: (a teď si schvlálně všimněte té formulace) musíme vyčistit ty jímky, vyčistit okap a prozatímně zatáhnout ty největší díry na střeše.

Nejlepší je na tom ta formulace: musíme to udělat.

Ještě by mohla zvolit druhou variantu, ta je: musí se to udělat.

Patrně jste všichni správně pochopili, že věty „musí se to udělat“ a „musíme to udělat“, znamenají, že to budu dělat já. Já vyšplhám na střechu a vyčistím okapy, já otevřu jímky a s fankou na dlouhé násadě je vyčistím a já se pokusím najít a ucpat provizorně ty největší díry na střeše, než bude nová. 

Pak ještě ženy někdy nerozumí logickým argumentům. Třeba, že když prší a okap přetéká, tak je střecha mokrá a tudíž, když tam polezu, mohl bych uklouznout a spadnout dolů.  Takže, když prší, čistit ho nemohu. A když neprší, tak to sice neklouže, ale okap vlastně nepřetéká, tak co bych tam dělal? No, pochopitelně jsem to takhle neukecal.

Ale já s tím nemám nejmenší problém.

Protože když mi upadne knoflík, nebo prdnou kalhoty, tak to přehodím přes opěradlo a očekávám, že to zase ona spraví. 

Já rád vařím. No jo, ale vařím rád pouze, když se mi chce. To se pak vyblbnu a experimentuju. Jenomže, když se mi nechce, tak jaksi rodina potřebuje jíst. Tudíž, potom je to na ní. Postarat se o to. Každý den, když mě to zrovna nechytne.

Je fakt, že občas se mě pokouší trýznit bezmasým jídlem. Např. nedávno jsem viděl, jak domů přinesla květák, takže mi bylo jasné, co bude druhý den následovat. Ale nejsem dnešní, jsem s ní už hafo let, tak na tyto krizové situace jsem připraven a dole v dílně mám mrazák, tak jsem vytáhnul kachničku, nechal rozmrazit, nasolil, okmínoval a druhý den, když se cpala květákem, tak jsem půlku sežral jen tak s kouskem chleba. Já ti dám květák.

Když si po odpolednách něco v dílně svařuji, prostě kutím, tak její starostí je zase to, aby nahoře v našem bytě bylo čisto, vyluxováno a nevysely nám pavučiny ze stropu.

Náš život je genderově těžce stereotypní. Jenomže nám to takhle vyhovuje. 

A ať se někdo pokusí dát mojí ženě do ruky svářečku a mě vysavač, tak první bomba, kterou dostane, bude od ní.

Teda, ne, že bych měl něco proti ženám se svářečskou kuklou a rozžhavenou elektrodou. Můj nejlepší kámoš má manželku, ona nikdy moc nehákovala, roky studovala, dnes dělá na poloviční úvazek někde sekretářku a jak se nudí, tak přišla na to, že má umělecké sklony. Takže když vyčerpala svůj potenciál na výtvarném umění, tak se teď vrhla na avantgardní tvorbu. To takhle vezmete krumpáč, pár dalších železných kravin, svaříte to k sobě, když vám to ukáže s rozzářeným úsměvem, tak nevíte, co na to říct, ale ona vám pak vysvětlí, že to je labuť, tak jí pochválíte, jakou krásnou labuť vysvářela, abyste od ní měli klid, kámoš, její manžel si vydělat prachy umí, tak ať se holka vyblbne. Má jí rád, tak prostě, jelikož je to kominík, tak lítá po střechách a sem tam jí pár krumpáčů a elektrod koupí, ať je doma pokoj.

My máme své role těžce genderově rozdělené. Protože ona je ženská a já jsem chlap.

Při výchově dětí ženská spíš odpustí průšvihy potěru. Má k nim blíž. Pochopitelně. To děcko nosila ¾ roku v sobě. Mateřský pud. V jistém věku mají děcka tátu radši. S ním je víc legrace, nebere všechno tak vážně, ale zase, když přijde do tuhého, umí víc zařvat. A dle mého, tento genderový stereotyp je pro dítě prospěšný. Oba úhly pohledu. 

Podle mého, ženská je ženská a chlap je chlap a jednak do sebe pasují a hlavně, když se dají dokupy oba jejich pohledy na svět a zároveň se respektují, tak to příroda zařídila dobře, protože to funguje a pokud se někdo pokouší o nějaký sociální experiment, spláče civilizace nad výdělkem. 

Včera manželka dotáhla domů nějakou fialovou kytku.

Co to je? 

Levandule.

K čemu to je?

Hezky to vypadá a krásně to voní.

Dá se to sežrat?

Ne!

Tak je to k hovnu.

Dva různé úhly pohledu. Jenomže jí se to líbí, jí já mám rád, tak i když mi ta kytka přijde zbytečná, pokud by ta moje někam odjela, tak jí ji zaliju.

Já jsem chlap a budu se vždy chovat jako chlap a předpokládám, že ženská, která ještě nemá vymytý mozek od neziskovek, bude vždy hledat chlapa. A zároveň každý hetero chlap bude hledat ženskou. 

Takže shrnutí. S genderovými stereotypy mi vyližte prdel!

Jaký je na toto váš názor?

A toto není politikum. Prosím, ať mi ho sem nikdo nevnáší. Petrpavel by nejradši rehabilitoval socialismus, Čmoud by ho nejradši zakázal, ale oba jsou to chlapi. Mě by zajímalo, jak tuto věc vidíte vy. 

Jaká je vlastně úloha ženy a muže v životě?

A dají se zaměnit?