Sebevědomí nad znalostmi

Koronavirová opatření se postupně zmírňují a já byl tuto neděli po delší době zase v našem vidlákovském evangelickém kostele. A tam jsem se dozvěděl zprávu, nad kterou se nemohu nepozastavit. Dozvěděl jsem se, že naše církev má svůj celocírkevní odbor pro životní prostředí. Jedno oko nezůstalo suché... náš sbor se přidal k jakési výzvě tohoto odboru a deklaroval, že nám není lhostejný osud životního prostředí. 

Vidíte... a pakže klimatická změna není náboženství. Exaktně dokázáno. 

Takže máme jednu vědecky neuchopitelnou záležitost na kterou máme vysokoškolsky vzdělané teology. Zabýváme se něčím, co lze uchopit jen vírou a vědecké důkazy jaksi nezvládají záležitost s pánembohem rozlousknout a teď zřejmě v souladu s přirozeností církevních principů děláme totéž i v stejně neuchopitelném problému klimatické změny. Už jen čekám na obrázek Gréty se svatozáří. 

Církevní klimatický odbor samozřejmě postupuje zcela dle náboženských principů. Je zapotřebí hodně svatého zápalu, je třeba misionářů, kteří pro tuto věc získají co nejvíce přívrženců a pak... pak Bůh dá a bude to dobré. Zajímavé je, že misionařit pro Hospodina Boha a jeho syna Ježíše Krista se nikomu v církvi nechce a tak jim to moc nejde, zatímco pro klimatickou změnu, tam nemají problém s náborem dostatečně zapálených mladých moderních dynamických jinochů i panen.

Oni to tak teda ohledně klimatu dělají všude. Hlavně hodně přívrženců, hlavně se vymezit vůči starému světu, hlavně kolem toho dělat co nejhlasitější humbuk, deklarovat své znepokojení, demonstrovat veřejně svůj postoj...  a to samo o sobě má zřejmě stačit, protože nic dalšího už nezaznělo. Teda ještě ve sboru sbíráme víčka od jogurtů. Ta jsou z hliníku a za rok sbírání jsme takto získali skoro čtyři sta korun. 

Někde v pozadí toho všeho pak lze tušit různé silové struktury, kterým to tak přesně vyhovuje, protože bude možné okrádat lidi přes emisní povolenky, bude možné jim ledacos zakázat a oni ještě budou tleskat, bude možné je uvést do větší nevole a vyinkasovat ohromné prachy. 

Samozřejmě že okapy z našeho kostela přes několikaleté řeči o přírodě a klimatu stále vedou do kanalizace. Kdyby nevedly, tak by se voda sice vsakovala do země, ale především by se vsakovala do sklepa pod farou a hrozilo by narušení statiky. Sice by se dalo sklep izolovat, nebo tu vodu čerpat a používat, ale znamenalo by to překopat celou farskou zahradu a stálo by to víc peněz než sbor má.  Bylo by nutné udělat řadu terénních úprav a mohlo by se stát, že by třeba při pohřbu mohlo pršet, rakev by nakládali do auta v dešti a auto by hamťalo v blátě. To by vypadalo blbě. 

V kostelních prostorách jsou samozřejmě přes všechny klimatické řeči staré plynové vawky. Ono by se to dalo  udělat jinak, ale za strašně hodně peněz. A přitom se to používá jen jednou týdně. Dělat pro tohle tepelné čerpadlo, to je ekonomický nesmysl. Z podobných ekonomických důvodů nedošlo na zateplení fary. 

To neříkám, abych machroval, jaký jsem znalec, ale abych demonstroval, jak komplikovaná problematika to naše životní prostředí (tedy místo kde žijeme) je. Jak komplikovaně vznikl kompromis mezi vsakováním a kanalizací. Mezi levným zdrojem tepla, který má ale velkou spotřebu, nebo jak složitě vznikl současný stav, kdy přijede funebrácký vůz a lidi mohou stát kolem něj na dlažbě aniž by si umazali naleštěné boty. 

Toto je samozřejmě jen maličký výřez mnohem komplikovanějšího systému v celé Evropě i v celém světě. Systém mnoha proměnných, mnoha kompromisů, který rostl po celá staletí a který je (i když se nám to někdy vůbec nelíbí) velmi robustní a stabilní. 

Můžeme tu desetkrát nadávat na tištění peněz bankami, ale ono to už spousty let funguje a štve to tu nejmenší možnou množinu lidí. Můžeme tu nadávat na drancování půdy, která užuž bude vydrancována, ale oni ji drancují už třicet let a pořád je ještě co drancovat. Každý rok se na tom zase urodí víc než dostatečné množství. Je samozřejmě důvod být oprávněně naštvaný, ale ono to je pořád stejné, protože to jaksi (a nemohu uvěřit tomu, že to říkám) zřejmě jinak nejde. 

V komplikované množině problémů přírody, zemědělství, průmyslu, finančnictví i mezilidských vztahů žijeme způsobem, který až neuvěřitelně drží, je stabilní a sice všechny štve, ale tak nějak proti sobě, takže se jednotlivá naštvání navzájem vyruší. Vlastně zde na Kydech neděláme nic moc jiného než všichni ti aktivisti. Také se hlavně můžeme vymezit, ale máloco dokážeme změnit. Svět je komplikovaný a naše činnosti jsou v mnoha případech ty jediné možné. Ano, můžeme se kosmeticky angažovat. Ale jen kosmeticky. 

Vidlákovy nápady ohledně lepšího, ekologičtějšího a funkčnějšího zemědělství fungují jen v malém rozsahu. Tak malém, že v porovnání s celou republikou představuje možná tisícinu procenta a přes veškerou snahu není o nic produktivnější, levnější, snadnější než to běžné zemědělství a navíc je závislé na stejných strukturách. 

Není to sice optimistický závěr, ale v podstatě všichni ti aktivisti nemají žádnou šanci a to ani tehdy, když do toho jdou s nadšením a sebevědomím, kterým nahrazují znalosti. Mohou se vymezit, udělat z toho téma, mohou možná i nějaké hradby svým křikem  nechat spadnout. Ale žádné nedokáží postavit. A obzvlášť ne takové, které v tomto světě obstojí. Vlastně dělají totéž co my. Akorát my to děláme přes nostalgii. Oni přes mládí. Ale všichni dohromady horko těžko protlačujeme něco, co by se v tomto světě uchytilo a fungovalo. Málo platné, jsme svět globální. Málokdo vymyslí něco, co už před ním nevymyslel někdo jiný. A málokdo přijde s něčím, co tu ještě nebylo. 

Ani úředníci v EU s tím moc nehnou. Mohou dělat předpisy  zájmu ekologie, ale znáte nějaký, který by se vysloveně neotočil v opak svého smyslu? Od přidávání biosložek do nafty, přes emisní normy, zákazy plastových lahví i žárovek? Kdy naposled přišel předpis, který k něčemu byl a něco doopravdy vyřešil? 

Opět se dostávám k tomu stejnému. Dnešní svět takový jaký je, protože vlastně ani jiný být nemůže. V hromadě zájmů, peněz, možností i problémů, v kupě bohatých, chudých, nesouměřitelně bohatých, oligarchů i obyčejných lidí, ve světě Trumpů, Kimů, Putinů, Minářů i Vidláka je současnost tou nejméně špatnou variantou. Jako by to vlastně ani jinak nešlo, dokud to nedojde do svého konce.

Sakra, začíná ze mě být anarchista.