Sám se sebou

Je to samozřejmě zase o covidu, ale jen okrajově. 

Všiml jsem si toho už při první vlně. I když to bylo formulováno tak, že lidem chybí širší rodina, fitko, příroda, kultura, přátelé atd., tak ve skutečnosti se jednalo o to, že lidé nedokáží být sami. 

Nejvíc bych to asi připodobnil k závislostem. Kubáč pěkně do detailu popisoval jak fungujou v mozku neuroreceptory, které pak drogy kopírují a mají takový a makový efekt. Pak jak se mozek snaží se s "podvodem" ve formě drogy vyrovnat, přenastavuje si citlivost a tak vzniká závislost. 

To vysvětlil pro normální drogy, alkohol a nikotin, tišící prášky a nakonec zmílil i nedrogovou závislost, jako je gamblerství a vysvětlil, že to může fungovat vlastně pro všechno. Mechanismus opět stejný, jen iluzorní odměna v případě gamblerství nebyla podána ve formě drogy jenž ovlivňuje mozek, ale tělo si ji vytvořilo samo na základě iluzorního vítězství, které provokovalo tvorbu neurotransmiteru. 

Takhle pak můžeme brát jako drogy skoro všechno, někde už to má pojmenování jako závislost - shopaholic, workaholic, sexoholic jindy to má jen rysy závislosti jako přejídání se, adrenalinové sporty, normální sporty, politická aktivita, neziskovkářství, sluníčkaření a spasitelství nejsrůznějších druhů, a někdy to člověka ani netrkne, jako u rodičovství a všimnete si toho třeba, až když v TV vidíte třeba vesnickou maminu 20 minut mektat o tom, jak dospělej syn ještě bydlí u rodičů (a jak by měl žít samostatně), aby pak při jeho nesmělém náznaku, že se teda odstěhuje, byla proti s tím, že tam "bude sama" a "bude jí smutno". 

To "bude smutno" a "bude sama" jsou právě ty momenty, kdy "si šlehne" dobrý pocity v podobně potomkova ujištění, že u ní zůstane. Stejně tak, jako si někdo jinej jako prostředek na špatnej pocit ubalí jointa, šňupne kokain, dá crack nebo kulturně prastarý alkohol či novější nikotin. Nebo třeba něco rozmlátí, na něco nastříká své grafiti, zamachruje si v hospodě. Někde se serve - nemusí to být vždy subtilní. 

 Ta venkovská mamina by se nejspíš urazila či rozhádala, obvinila vás ze všech zel, kdyby se jí řeklo, že syna mentálně kastruje, ale přesně to dělá. Nechtěně, ale přeci jen napůl vědomě, protože hlavním cílem je si pomocí mladýho něco svého řešit.  

Workaholici si v podobně nepříjemný moment jdou udělat nějakou práci, ne jako prostředek k dosažení něčeho, ale jako prostředek k vyhnutí se něčemu jinému. Uspokojení z udělané práce (emotivně příjemné či neutrální) zaplaší nepříjemnou myšlenku na to něco, co by hlavně měli řešit. 

Práce vyžadující soustředění vás zabaví a zaměstná mozek, který se pak nemůže zabývat tím, co by měl. - Samozřejmě, že normálně to není snadno k rozeznání od člověka, co má jen moc práce (nebo se jen bojí, že to ostatní "neudělají tak dobře" a neumí delegovat), ale přeci tam je drobný rozdíl. Správně řešíte problém s dětma jako problém v práci. 

Workaholic radši zůstane v práci dýl, jen aby nemusel nemusel řešit ty skutečně nepříjemné osobní problémy.

Je to pořád dokola to samé schéma. 

Třeba Kopecký (se Zázvorkovou) takhle dotlačil svoji dceru k sebevraždě. Než by se jí věnovali a řešili její problémy, tak radši vysedávali po barech a hospodách s kamarádama (taky droga), Kopeckej honil děvky (droga), samozřejmě pracovali a pracovali (droga - hraní je práce, ale současně to je zábavná práce, ve které navíc předstíráte, že jste někdo jiný, takže v ten moment nejste sám za sebe). Pak ji Kopecký sem tam koupil nějakej dárek - ne jako dárek, kterým chcete dát něco pozitivního, ale jako dárek-vykoupení za něco, co jste udělali špatně. Což dcera správně chápala jako prohlášení: "Jsi otravná povinnost, rád radši draho zaplatím, abych s tebou nemusel být." Což je pro dítě drsný zážitek. Na to reagovala manifestačními sebevraždami, z nichž se poslední nedopatřením povedla díky pozdnímu příchodu matky.

Druhá jeho dcera skončila na psychiatrii a podle vlastních prohlášení se tam cítí nejlépe. (Když nic jinýho, tam aspoň chápou, že může být nasraná na, pro ostatní zábavného, tátu). 

Při snaze o celkový pohled na to, co se letos děje při covidu, to vypadá, jakoby plno lidí přišlo o své drogy a zmateně a poplašeně pobíhají odnikud nikam, jako mravenčkové, jimž se kopne do mravniště.

Jakoby se už nemohli udržovat ve stavu psychické rovnováhy pomocí vnějších šidítek a horečně hledali, co by. Najednou je spousta nenápadných drog pryč, absťáky tady a každej nesmysl dobrej, ke zbavení se nepříjemných pocitú.  

Jakoby ani problémy neuměli řešit. 

Pro upřesnění, jestli se hospodkému hroutí podnikání, tak považuju za docela racionální, že protestuje (otázka je jak), ale štamgasti, co "musí" jít do hospody, tam už to racionální není. 

Nikdo nemusí chodit do hospody. Ani alkoholici ne. I flaška rumu denně se dá vypít doma jako nic a nezabere to ani moc času. 

Doma se dá cvičit a nikdo "nemusí" chodit do fitka. 

Tohle je chlap, co sedí na ve vězení samotce a cvičí v cele. Tak jaký pohádky, že to nejde? 

https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Bronson_(prisoner)

Nikdo "nemusí" jet na dovolenou. Doopravdy ne. Na dovolený se nejezdí snad ani sto let. Každej může sedět doma/na chalupě. Jestli zůstanete v paneláku na Proseku, místo abyste se přestěhoval na deset dní do paneláku na Malorce, tak se pro vás nic skutečného nezmění. Jestli se válíte na sluníčku na pláži mezi spoustou dalších lidí, tak se můžete zrovna tak válet sám na karimatce na balkóně.  

Doma v karanténě se dá žít bez skutečných velkých problémů. Když lidi přežijou nedobrovolně ve vězení či dobrovolně v klášterní cele, v podzemní jeskyni simulující let na Mars, odlehlém majáku, sólo pobytu v Antarktidě, přezimování na Klondaiku a další a další, tak by to měl dokázat každý. Zvláště s přístupem k internetu. 

Známí, co byli v Dublinu, popisovali první dojem jako "Nikde žádní lidé". Celkem logické, když je populace rozdělená na dvě skupiny, které si jdou natvrdo po krku. Samozřejmě, že někdy vylézt musí, ale když doopravdy nemusí, radši jsou doma. 

My teď vidíme kolem sebe 

Venku je nebezpečí, zůstávám doma. - To je racionální.

Venku je nebezpečí, "Já to nechci slyšet" - je iracionální. 

Venku je nebezpečí, "To si vymysel Babiš" - je iracionální. 

Venku je nebezpečí, "Musím ven, protože... moje svoboda" - je iracionální. 

Jak to je, o tom ovšem ve skutečnosti nejde nikoho přesvědčit - protože to si musí každý uvědomit sám, jak to je, a nikdo si nic za nikoho uvědomit nemůže. 

Tohle je pořad ČT o lidech, kteří jsou sami, z nějakých náboženských důvodů.https://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/320298380030004-sam-se-sebou/

Skutečně sama byla jen žena na třetí a šesté fotce. Nějaká budhistka, co doopravdy byla sama zavřená doma a meditovala. 

Sama tam říká: "Během tý meditace vnímáme nádech, výdech, a když přijdou myšlenky, tak je necháme přijít, ale necháme je i odejít. Snažíme se je zachytit a nerozvíjet je a smyslem je být tam kde zrovna jsme, vnímat tu situaci tak, jak je a správně na ně reagovat a k tomu ta zenová meditace je vlastně takový tréning, k tomuhle. 

Bývá to často i takovým pravidlama na těch sólo ústraních, že člověku se vynoří věci, který se mu třeba nepovedly nebo byly nepříjemný, takový problematický situace a točí se tam pořád dokola, v hlavě, jako bych lezla do nějakých zasutých šuplíků a tam... a často to byly chvíle, kdy jsem... třeba už jako dítě udělala nějakou chybu nebo někomu ublížíla, i když třeba né úplně vědomě, takže to byly takový jako docela bolestný chvilky. Ale bylo... bylo dobrý jima projít, si něco uvědomit, obrečet to třeba..."

Šla si do ústraní klidně i na tři měsíce a ani ji lidi nějak speciálně nechyběli. Po tom měla dle vlastních slov větší sebedůvěru a nezávislost. 

Když pak šla na další, zase už společné meditace, tak si už uvědomovala, že když "nás něco ruší, a když tomu věnujete pozornost, tak víte, že je to něco ve vás." ... "Nás nemá co rušit. Zvuk je jenom zvuk. Pohyb je jenom pohyb. Když k tomu nepřidáváme žádný "to mi vadí, tohle mě ruší", tak tam žádný rušení není." 

Taky říkala, jak "si uvědomuje, že má tendenci utíkat od věcí" (óóóó, kdyby si to tak uvědomovalo více lidí) "a stává se jí to pořád dokola. Třeba jde za něčím příjemnějším jako jít do přírody." Nebylo pro ni těžké být sama (protože i pracuje sama), "ale těžký bylo se vypořádat s tím, co uviděla ve svý mysli, co se běžně nevidí" (a co nikdo moc nechce vidět, protože by pak nevěděl, co s tím - takže radši hledá jak to rychle odpálkovat). "Běžně, když se vám objeví něco nepříjemnýho, tak od toho odejdete, je spousta příjemných věcí, podívat se na pěknej film, dát si kafíčko. Tam nemůžete (jako na meditaci), tam jste prostě s tím, co se vám děje, tak s tím zůstáváte." Podle ní je dobré si tím projít. "Strašný věci vůbec nejsou strašný, jsou malinký." 

Podobnou věc, i když z jiného úhlu, kdysi popisoval nějaký sólo-námořník. Viděl jsem ho v osmdesátkách v kině, byl to Čech a vyprávěl, jaké to je na sólo-plavbě, měsíce sám na moři a poklidně vysvětloval mimo jiné, že tam máte klid a čas, takže se vám vybavují věci a situace z minulosti, vy máte čas si je promyslet a pak se vám stane, že se vrátíte a s někým se už ani nechcete stýkat. 

Takže když zas někdy budete mít chuť si zapálit cigáro, nalejt pivo či panáka atd. nebo jen takovou prkotinu, že budete místo vakcíny budete psát vachčína, abyste si ulevili, tak můžete přemýšlet, co je vlastně za tím. - Sami pro sebe, protože vysvětlit to ostatním, to jistě budete umět perfektně. Nikdo vám to nedokáže. - To sobě se to blbě okecává.

Za covidové krize se dá vyrůst, zakrnět i pokřivit se. 

Jako za všech krizí.