Ukrajina zastavila dodávky ropy do Maďarska a na Slovensko. Prý kvůli sankcím na firmu Lukoil. Ta nesmí přes ukrajinské území ropu dodávat a tak se nedalo nic dělat, kohoutky se zavřely. Jiné firmy samozřejmě ropu dodávat můžou. Bude to sice úplně stejná ropa, ale na faktuře bude uvedený jiný dodavatel… Přijde vám to absurdní? Máte pocit, že sankce na Lukoil jsou prostě jen záminka díky které Ukrajinci zavřeli kohoutky, protože Fico a Orbán mluví o míru (a tím pádem o ukrajinské prohře)? To ještě nic není…

Přátelé, už mnohokrát jsme zde prokydávali, že celá západní strategie boje proti Rusku stojí na tom, že Ukrajina bude střílet do hloubky ruského území na strategické objekty jako jsou rafinérie, vojenská shromaždiště či mosty, případně bude útočit na Moskvu, bude platit různé teroristické bojůvky, bude k tomu používat západní zbraně, časem možná i letadla startující z letišť NATO… a Rusové si netroufnou odpovědět.

Ve včerejším článku jsem se pokoušel popsat, kroč si myslím, že jsou splněny všechny podmínky pro velkou ba jadernou konfrontaci. Západ navyšuje sázky, Ukrajina potřebuje do konfliktu vtáhnout i další země, protože jí dochází dech, plány na přímý vstup NATO do konfliktu existují a připravují se k realizaci a dokonce existují i proroci, kteří o tom káží a nejsou to nijak bezvýznamná jména. Když něco říká Orbán, měli bychom mu naslouchat.

Dnešní článek uvedu jednou válečnou aktualitou. Ukrajinská armáda o víkendu vystřelila několik raket dostatečně dlouhého doletu na Sevastopol. Hlavice jedné rakety explodovala nad pláží plnou civilistů, několik jich zabila a mnoho dalších zranila. Rusové ihned obvinili Američany, že jsou odpovědní za navádění těchto raket a Američané začali přes média tvrdit, že oni za to nemohou, protože to Ukrajinci vybírají cíle pro své údery. Ať to bylo úmyslné nebo nebylo, prostě se stalo. Takhle to ve válce chodí.

Myslím, že nejlépe zhodnotil mírovou konferenci ve Švýcarsku Petr Hampl, který napsal, že jde v podstatě o konferenci vítězných mocností, které se tam radí, jak naloží s poraženým nepřítelem. Akorát nepřítele ještě zdaleka neporazili. Celá konference je v podstatě snůškou růžových snů o tom, co bude, až Rusko nebude a všichni se tam navzájem přesvědčují, že ten den je už nedaleko. Stačí ještě dodat nějaké zbraně a natisknout nějaké dolary, ze kterých se to zaplatí.

Dnes začíná ve Švýcarsku ten slavný mírový summit o Ukrajině, kde skoro nikdo nebude. Čína tam nikoho neposílá, Biden tam nepřijede, Saúdové se nechali slyšet, že se na to mohou vykašlat a tak tam vlastně budou jen Ukrajinci a představitelé evropských zemí, kteří tam budou rozebírat, jak to udělat, aby Rusko opustilo všechna zabraná území Ukrajiny i Krym, protože tohle Zelenský slíbil svým občanům a přesně tohle slíbil Fiala i nám.

Evropští papaláši se pár dní báli o svoje pašalíky, protože volby jim nevěštily nic dobrého, pár dní přemýšleli, co to pro ně znamená a pak zavládlo ulehčení. Vítězná ofenzíva liberalismu se sice zadrhla, ti největší inkvizitoři se už do svých kanceláří nevrátí (že, Kolajo?), ale stále jich je ještě hodně. Je to trochu jak v bitvě u Moskvy. Doposud vítězné voje byly vrženy o nějakých sto kilometrů zpět. Propaganda do bez problémů zdůvodní jako náhodu zapříčiněnou mrazem, ale teď prostě nezbývá, než vykopat zákopy a pokusit se v nich udržet.

Nedávno na to moc hezkým textíkem upozornil můj bratr. Bylo mi líto jeho postřeh řádně nezpopularizovat, takže, brácho, děkuji za dnešní námět.

V noci z pátku na sobotu dostala Ukrajinská energetika další tvrdý úder. Byly zničeny další ukrajinské elektrárny a údajně i další zásobník na plyn. To byla první ruská odpověď na západní povolení Ukrajině, zasahovat cíle v ruském vnitrozemí. Ruští představitelé stále častěji mluví o taktických jaderných hlavicích a nějakém pořádném jaderném testu. Západ stále častěji mluví o nutnosti, poslat své vojáky na Ukrajinu. I když je téměř každé prohlášení na obou stranách vždycky následně trochu zmírněno, už jsem tu psal, že trend je šílený a směřující k atomovým hřibům.

Přátelé, můj včerejší článek byl velmi pesimistický. Pohybovat se na hraně velké války a prožívat větší krizi, než byla ta kubánská, to není žádná sranda. Pojďme si ale popsat stejné jevy jiným úhlem pohledu. Možná trochu optimističtějším. Ano, pořád se přibližujeme přímé konfrontaci s Ruskem, ano, snadno to může sklouznout k jaderným zbraním, ano, vládnou nám magoři a šílenci, pro které není žádná cizí oběť dost velká ano, v Kremlu sedí vládce, který nepokrytě mluví o tom, že v nejhorším případě prostě to červené tlačítko zmáčkne….