Představte si, že je únor roku 2022 a Zelenský sedí někde ve svém prezidentském křesle a má před sebou na stole rozkaz k zesílení ostřelování Doněcku. Máme týden do začátku války. Maria Zacharovová se v ruské televizi směje předpovědím západních médií, kdy že začne ruský útok, kolem hranic Ukrajiny se pohybují statisíce ruských vojáků. Zelenský se rozhoduje… Má za sebou spousty setkání s Američany, kteří mu slibují nehynoucí podporu „tak dlouho, jak bude zapotřebí.“ V Polsku jsou už nahromaděné první vojenské dodávky pro případ války.

To mi včera vyprávěl můj bratr… Také se podíval na fejsbůk paní Pernické, kde probíhá lítá bitva mezi normálními lidmi a libtardy a našel si tam jeden krásný typický příspěvek, ve kterém mladý nadějný a dynamický jinoch vysvětloval svému okolí, že hejtovat paní pekařku je zcela oprávněné. Je zcela správné se do ní pustit, je správné jí kazit živnost, je správné jí škodit, protože…. já vlastně nevím. Asi její zastávání nějakého názoru je nebezpečné naší svobodě a demokracii.

Být před deseti patnácti lety ve vedení vedení nějaké velké zpravodajské agentury či televize, to byl v podstatě americký sen každého novináře. Téměř nekonečný přísun peněz, nejlepší vybavení, nejlepší technické prostředky kdekoliv po světě, pár dobrých článků podložených srdcervoucími záběry, pár reportáží a pak teplé místečko vysoko v podnikové stratosféře, samá pozitiva a sociální jistoty.