Ještě ve čtvrtek - tedy před pěti dny Novinky vydaly článek, že mají lidé podle cestovek klidně jet do Itálie, že o nic nejde. Ve stejné době už u nás zaváděli různá opatření, zatím jen krotká. V Itálii v tu dobu bylo už byly stovky nakažených a nějací mrtví. Skutečná opatření se začala dělat až potom. 

Všechno podstatné v boji s koronavirem se stalo v posledních pěti dnech. Až o víkendu Itálie zavedla karanténu v Lombardii a až včera zavedla karanténu všude. 

Všímáte si, jak nápadně ubylo posměchu za české předzásobení se potravinami? Minulý týden ještě média neměla pro takto konající dost pohrdání. Objevovaly se rozhovory s různými chytrými hlavami, jak jsou taková opatření zbytečná, že to bude znamenat jen plýtvání jídlem. Dokonce i ten Pirk tuším hlásal jakési moudro, že by bylo dobře, abychom ten koronavirus co njedříve všichni dostali a získali imunitu. 

„Stvořitel dal člověku právo na svobodu. Zdá se, že svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu jí dal.“

Přátelé moji drazí, jistě jste si již v diskusi všimli, že elfové změnili taktiku, protože se ukázalo, že naše společenství jeden provokatér mlž nějak nedokáže rozebrat i když se snažil každý všední den po dlouhé hodiny. Proto došlo k přeskupení sil. 

Skoro to je jako boxerský duel. Na jedné straně se nám pozvolna šíří Koroňáček, který v Itálii lidi slušně kosí. Za jeden den 28 mrtvých, to už je číslo k zamyšlení. A z potenciálně ohrožených oblastí se o víkendu vrátilo domů 25 tisíc čechů. Kolik z nich nám teď běhá po supermarketech, vesele chrlí virus kolem sebe a špatně jim začne být až někdy příští týden? 

Jak dlouho už syrská armáda operuje v Idlíbu? Dva měsíce? Minimálně tak dlouho je to ve svodkách Terezy Spencerové. Nejprve Asad dlouho shromažďoval síly, pak je dlouho přesouval k Idlíbu. Mezitím se o džihádistické provincii jednalo "na nejvyšší úrovni" mezi Tureckem, Ruskem a USA. 

já se ti musím k něčemu přiznat. V mládí jsem strašně zhřešil.

Cože? Že mě trápí svědomí? Ale kdež, to buď v klidu. To mně opravdu žíly netrhá, na svědomí jsem za celý život narazil jen jednou, a to je úplně jiný příběh. Ten hřích, to jsem se prostě dopustil - snad z mladické nerozvážnosti - chyby, a je mi poněkud líto, když vidím, jak v zásadě tutéž chybu dělá dnes, s odstupem několika desítek let, někdo jiný. Ale co: to je život. Dneska už to můžu říkat; nijak jsem o to sice nestál, ale jednou to muselo přijít.

Ve slovenských reáliích nejsem nijak zásadně kovaný. Nemám to k jejich hranicím daleko, v práci mám několik slovenských kolegů, ale ti se celkem vymykají tomu, co by se dalo označit za slovenského průměrného voliče. Sleduju samozřejmě mainstream i většinu blogerů, ale kupodivu - slovenskou realitou se zabývá podstatně méně lidí, než bych si myslel. O Německu se přečtete milion zpráv od České televize po Mariana Kechlibara, ale Slovensko...