Vůbec jsem si nemyslel, že budu psát častěji a dokonce na něco reagovat. Jednak jsem zvyklý neodpovídat nejsa tázán, jednak si myslím, že nejsem povolán ovlivňovat názory jiných, stejně svéprávných jako já. Nicméně musím něco vysvětlit, abych nebyl pokládán za někoho, kým nejsem.

V poslední době jsem se několikrát přistihl, že se na vývoj v našem světě dívám s pochmurným úsměvem. Cíl jsme nahradili rychlostí a i když všichni vidíme, že to je celé špatně, stejně v tom vesele pokračujeme. Před sedmdesáti roky osmnáctiletí mladíci vyskakovali z vyloďovacích člunů s puškami a kulomety a ti dnešní sedí v hospodě nebo u počítače. V Lidicích se na tryzně sejde pár stovek lidí, ale demonstrace za práva homosexuálů se zúčastní řádově stokrát víc lidí.

Není to zase tak dávno, co Turci sestřelili v Sýrii ruské bojové letadlo. Na Kose jsme to probírali horem dolem, málem to vypadalo na třetí světovou válku, aktivaci článku 5 smlouvy NATO, noviny se předháněly v analýzách výzbroje všech zainteresovaných stran, leckdo se bál, leckdo se na tu světovou válku těšil, aby z toho nakonec v podstatě nic nebylo. Strany si vykolíkovaly rajóny a občanská válka pokračovala jako lokální, ale o to hnusnější konflikt.

Naše sociální demokracie by zjevně potřebovala pokropit živou vodou. Potřebovala by něco, co se podařilo ve Velké Britanii Jeremy Corbynovi během kampaně k posledním (mimořádným) volbám. Mám přitom pocit, že v našich médiích je volební výsledek Corbynovy Labour Party a také způsob, jakým byl dosažen, popisován velmi nedostatečně, zkresleně nebo zcela lživě. Dokonce i některá naše alternativní media hloupě papouškují některé pomluvy, šířené o Corbynovi britským pravicovým tiskem. Třeba tu o napojení Corbyna na IRA - on přitom jen hájil pár Irů, neprávem nařčených z terorismu...

Mňo a máme tu další autorskou premiéru. Tentokrát se podíváme, jak se kydá u sousedů... Já jako Vidlák se moc často z chalupy nedostanu a o to raději mám povídání o cizině. Veverko, je to Vaše:

I. Ze Slovenska do Alp a zpět

Zamlada jsme jezdili do slovenských hor. Občas v zimě, ale hlavně v létě. Ty české nám byly jaksi malé, co do výšky i rozlohy. Do Alp to sice bylo přibližně stejně daleko jako na Slovensko, jenže přes hranici směrem na Západ (byť to bylo na jih) jsme nemohli.

Můj tatínek mi celý život opakoval jednu moudrou radu: Žij tak, aby se nedostal do situace ve které si budeš muset vybírat pouze ze špatných možností. Když máš na výběr mezi špatnou a špatnou možností, můžeš si vybrat jedině špatně.

Volilo se v Britanii a začíná se volit ve Franci. Také u nás se, pomalu ale jistě, začínají blížit volby. Když odhlédnu od skutečnosti, že v podstatě není z čeho vybírat a že ani volební systém není úplně přirozený (analýza tohohle tématu by vydala na dlouhý samostatný článek), zdá se mi, že naši voliči (ale voliči i v jiných zemích) postrádají jakýsi základní instinkt, který by jim v mnoha otázkách politiky a vůbec otázek společnosti poradil nebo naznačil, jak se na věci mají dívat. Tomuto základnímu instinktu by se dalo říkat také politický nebo sociální instinkt.

Aneb jak z velké strany se širokou voličskou podporou udělat Titanic těsně před ledovcem. 

Asi víte, že pracuji v jedné z Babišových firem. Na Kose jsem několikrát na toto téma psal a mám teď pocit, že je zapotřebí se o něm zmínit znovu. Babiš je zkrátka a dobře fenoménem dnešní politické scény a možná nastal čas, aby Vidlák řekl, co si o něm myslí.

Stojím o to, aby Vidlákovy kydy nebyly jen o Vidlákových názorech. Nechtěl bych tu mít klub spřízněných duší či sektu kejvalů. Proto chci pustit i následující text od Toma. Vlastně s ním v lecjakých ohledech souhlasím. Jen si nemyslím, že právě osoba Tomia Okamury může být garantem toho, po čem ve svém článku volá. Nicméně přístup na Vidlákův dvorek není lustrován politickým přesvědčením. Tome, je to vaše:

Proč budu volit Tomia Okamuru