Předpokládal bych, že Rusko jako jaderná velmoc s jednou z největších armád na světě, s největším územím na světě, přeživší vlastní kolaps, emancipované Putinem a zasahující vojensky i diplomaticky leckde na světě má někde hluboko v archivech plánovačů i složku nadepsanou Česká republika. 

Tento článek jsem měl napsaný už v neděli večer. Přísahám. Chtěl jsem ale dát přednost Alefovi, protože mi ten svůj poslal už minulý týden. Vy jste ale v diskusi všechno z mého článku už probrali, všechno jste odhalili, všechno jste už vyvtipkovali přede mnou. Teď to vypadá, že od vás jen opisuju.  Promiňte mi to, dnes není skoro nic nového. Jen pár drobností. Mít bystré čtenáře, to je někdy pěkně na houby. Zkuste prosím alespoň předstírat nadšení. 

Dneska to bude krátké, můj milý deníčku. Takové osobní. A když osobní, tedy nejdříve o sobě – ostatní přijdou na řadu pak.

Ne že by Miloš Zeman byl prezident úplně podle mého gusta. Na to je příliš velký socialista, a my, životní sólisté, tíhneme tak nějak z principu spíš k pravici, že. Ale i přes jistou levicovost nepostrádá náš současný pan prezident určité povahové rysy, pro které je mi sympatický. Nemůžu vyloučit, že jde o poruchy charakteru, které spolu do jisté míry sdílíme.

Vedou se teď spory o sochu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva kdesi na Praze 6. Která to je? Nejspíš Dejvice, ne? My z venkova se v těch číslech čtvrtí moc neorientujeme.

Jedni nemohou žít v její společnosti, jiní by naopak za ni položili i život. Kydá se hnůj protiruský i proruský, historický i ideologický. Viz třeba zde, však to všichni znáte:

Dneska bych krátce také pohovořil na téma Koněv a jeho socha. Jistě již všichni víte, že Koněvova socha na Praze 6 se dostala do hledáčku tamního starosty Koláře, který nejspíš dostal od svého tatínka Koláře (loutkovodiče Jakuba Jandy) kartáč za jeho málo protiruské postoje a tak v posledních dnecha  týdnech přitvrdil.