Dnešním článkem bych chtěl vzpomenout blahé paměti Zacharčenka. Myslím tím onoho lídra Doněcké republiky, který byl nedávno rozmetán výbuchem v restauraci. Ukrajinci ihned obvinili Rusko, Opolčenci obvinili Ukrajinu, Rusko obvinilo Ukrajinu, svět zůstal potichu, byl zvolen nový šéf a jede se dál.  Mediální a mezinárodní ohlas vesměs žádný.  Ani bych o tom nepsal, nebýt té drobnosti, že mu na pohřbu bylo sto tisíc lidí. Teď tam budou mít v listopadu nové volby. 

Jistě vám neuniklo, že v minulém týdnu britové zveřejnili zprávu, že už vědí, kdo stojí za útokem na agenta Skřípala a jeho dceru. Doložili to pár fotkami, harmonogramem a prakticky celý mainstream se mohl přetrhnout, by to všechno co nejrychleji zveřejnil. Mělo to palcové titulky, vyjadřoval se k tomu leckdo z celebrit i mocných. 

Dnes bych vám chtěl vyprávět další velmi typický příběh z naší korporátní praxe. Tentokrát to bude o tom, kterak Vidlák dotace řešil. Příběh to není ani veselý, ani smutný. Je prostě takový běžný. 

Chtěl bych vám dnes vyprávět jeden velmi typický příběh, který se v mnoha variantách opakuje pořád dokolečka. Jak jistě víte, pracuji v jedné z Babišových korporací jako investičn í technik. Mám na starosti všechna babišova obilná sila a k tomu hnojivářské areály. Moje práce zjednodušeně spočívá v tom, že nechávám opravovat všechno, co se porouchalo, plánovaně nechávám opravovat to, co by se porouchat mohlo a plánuji koupi nových strojů a zařízení podle toho, jak se vedení rozhodne, že se budeme vyvíjet. 

Jak všichni víte, jsem Vidlák obhospodařující malé polnosti. Mám s tchánem několik záhumenků a jejich úrodu zpravidla sežerou moje prasátka. Tchán je o něo větší sedlák a tak vlastní dva plnohodnotné malotraktory. Jeden si postavil sám. Motor z pionýra,  převodovka z moskviče, prostě co dům dal. Vystačil mu několik desetiletí. 

Na zemi existuje hodně míst, kde se lidi mají opravdu blbě. Hladomory, tropické nemoci, dětské armády pošahaných diktátorů, zemětřesení, tajfuny, hurikány, povodně, poušť, velmocenské zájmy, rabování přírody. Jsou dokonce nesmírně bohaté země, kde se lidi mají blbě. Kupříkladu taková Venezuela nebo Saúdská arábie. Sedí na takřka nekonečných zásobách ropy, ale většině lidí to k ničemu není. 

Jírovec, jakýsi krajan z Kanady, psával na PL články o tom, jak to chodi v Kanadě. Byl spíše kritický k místnímu multikulti, mělo to hlavu a patu, člověk si tolik hlouposti ani neuměl pořádně představit, a byl rád, že je doma.

Pak ale napsal, že češi jsou rasisti a myslí si, že černoši a arabové jsou nějak geneticky horší (hloupí nebo méněcení, čertví, jak to přesně napsal) a něco jako, že jsou ti češi tímno... řekněme mimo. Objevila se tam řada znechucených komentářů a krajan Jírovec už pak přispěl jen minimálně.

Tímto článkem bych chtěl vyhovět Targusově povzdechu, že si samozřejmě všichni vzpomněli na srpen 68 a nadělalo se kolem toho humbuku až běda, ale když došlo na přepadení vysílače v Gliwici, kterým Němci začali bez dalších schovávaček obsazovat Evropu, tak bylo ticho po pěšině a vzpomněl si jen ten prokremelký Sputnik. Tak abych to trochu napravil... 

Září 2016

Nechci si hrát na proroka a vlastně nemám vůbec radost z toho, co se děje. A tak doufám, že se mýlím a někde pod mojí rozlišovací schopností je něco, co otočí dějinný vývoj někam jinam.  A bohužel, to co přijde vůbec nezávisí na našich politicích a to ani v případě, že by jsme si tady zvolili to nejlepší a nejdokonalejší. 

V uplynulých dnech mají v Německu veselo. V Chemnitzu byl ubodán Němec kubánského původu, což zařídil syrský uprchlík. Pak začaly demonstrace. Ti, co už toho mají lné zuby a proti nim ti, kteří by rádi pokračovali v politi