Kdy to bylo? Chvíli poté, co se Rusové spořádaně stáhli ze svého předmostí na západním břehu Dněpru v Chersonu, jsem poprvé napsal (a řekl), že podle mého rozumu se válka chýlí ke konci. Rusové ustoupili, Ukrajinci na ně nijak neútočili… bylo to tak okaté, že mi to připomínalo nějakou zákulisní dohodu. A když je možná jedna dohoda, jsou možné i další.

Ceny energií jsou u nás tak vysoké, že i Eurostat byl naším skvělým a hodnotným premiérem označen za dezinformační instituci. Ceny cukru jsou u nás nejvyšší v Evropě. Ukrajinská pšenice potápí evropské zemědělce tak moc, že leckteré státy už zakázaly její import. Zkrachovala další americká banka. Polský generál se svěřuje, že Rusko je na tom dobře a politici brzy budu čumět jako vrány na to nadělení. I majnstrým v poslední době nějak často píše, že to s hentou ukrajinskou ofenzívou nebude moc žhavé.

Dnes se chci po delší době opět vrátit k válce na Ukrajině, protože o velké ukrajinské ofenzívě si už cvrlikají i vrabci na střeše. Náš prezident řekl, že Ukrajina má jen jeden pokus zvrátit situaci na bojišti. Stepní orákulum Džamila nás zase oblažila detailním rozborem, jak Ukrajinci slavně zvítězí a do léta bude po válce. Američtí vojenští blogeři se shodují, že ofenzíva bude, ale nic nepřinese, protože Rusové celou zimu pilně kopali zákopy a chystali všemožná opevnění ve všech myslitelných směrech možného útoku.

Je to několik let zpátky, ve šťastnějších časech, to jsem tak jednou přinesl domů čínské lampiony štěstí, které jsem sehnal ve výprodeji za úplný pakatel. Večer jsem svolal všechny svoje děti, ten den u nás bylo i několik jejich kamarádů, rozdal jsem jim ty lampiony, zapálil a vysvětlil jsem jim, že Číňané je vypouštějí s nějakým přáním, které lampiony vynesou k nebi.

Původně jsem měl připravený jiný článek, ale když se včera strhla taková pěkná smršť kolem pětibojaře a člena olympijského výboru Davida Svobody, který obhajoval účast ruských a běloruských sportovců na olympijských hrách, tak se k tomu také vidlácky vyjádřím. Ono to totiž krásně ukazuje, jakou tu máme svobodu slova a demokracii.

Nejprve krátce shrnu situaci:

Asi vám nemusím představovat ruského vojenského blogera, tajného agenta, hybatele separatismu na východní Ukrajině a kdo ví co ještě všechno – Igora Girkina neboli Strelkova. Má velice sledovaný profil a berou si ho do huby především naši Chciválkové, protože je to podobný apoštol apokalypsy jako já. Zároveň je to voják, má spoustu zajímavých informací a jeho předpovědi se zatím vždycky celkem slušně vyplnily. Pokud někdo u nás poukazuje na problémy ruské armády a chyby velení, zdrojem je skoro vždycky Girkin. I zde na Kydech má své apologety.

Dnešní článek bude syntezí předchozích dvou. A sonet máme hotový. Renesanční. Teze, antiteze a synteze… není náhodou že právě takhle se psalo v době, kdy se lidský duch po dlouhé temnotě středověku poprvé rozepjal k novému poznání. Kdy lidé nepřemýšleli jen o posmrtném ráji, ale i o životě tady na zemi. Byla to doba, kdy se také hojně bojovalo proti dezinformacím pomocí soudů a hořících hranic. Ale i když byla inkvizice stokrát svatá, Země stejně byla kulatá bez ohledu na to, co vyčetli v Bibli.

Dnešní článek bude naprostou antitezí toho včerejšího. Navíc bude proukrajinský. Bude tak proukrajinský, že to raději hlásím předem, aby vás to příliš nevykolejilo. Dnes se na válku podíváme očima někoho jiného, než Vidláka a jeho rodiny rozptýlené v postsovětském prostoru. Podíváme se na ni z jiného hlediska, než hledání odpovědnosti. To je totiž to, co neustále děláme. Hledáme, kdo to celé zavinil, kdo to rozpoutal, kde ještě byla šance válce zabránit. Jenže válce je naše hledání odpovědnosti úplně ukradené.