Dnes máme symbolické datum. Okupaci. Tanky v ulicích. Násilím přetržený vývoj, který většina obyvatel považovala za nadějný. Pod pásy obrněnců skončil doposud poslední český pokus o vlastní trajektorii dějin. Socialismus s lidskou tváří. Snaha o kompilát toho nejlepšího z Východu i ze Západu…

Přátelé, druhá kniha se stala realitou…

Sledujete předvolební situaci na Slovensku? Je rozumné to udělat, protože přesně takhle bude za čas vypadat předvolební situace u nás. A vzhledem k tomu, že naše vláda je oproti té Matovičově ještě horší a neschopnější, zřejmě si také projdeme vládní krizí, úřednickou vládou, kterou sestaví prezident a volebním termínem, který bude určen na to nejvzdálenější možné datum.

Před několika dny jsem napsal článek o nadcházející Rajchlově demonstraci, který jsem uvedl frází, že zůstat doma znamená souhlasit. Pokud bych zůstal doma, tak souhlasím s vládou v tom, co dělá. Pokud bych zůstal doma, tak vládu nechám dokončit její práci v podobě dalšího ožebračení, elektronických voleb a podobně. Pokud zůstanu doma, tak mi vládní kroky vlastně nevadí.

Vždycky, když se v nějaké debatě dostaneme k době covidové, tak s nadsázkou říkávám, že Alternativa jednou bude muset postavit pomník Prymulovi. On při svém zavádění zákazů vycházení a další covidové buzerace na jedné straně dost okleštil běžné občanské svobody, ale na straně druhé to donutilo spoustu lidí, aby přestali koukat na Českou televizi a místo toho se porozhlédli po hentěch internetech, zjistili, že existují i jiné názory než ty majnstrýmové… a od té doby velká média bojují proti dezinformacím a jde jim to den ode dne hůř.

Já dnes budu pokračovat v povídání, které jsem začal včera. O tom, že je třeba zůstat mimo válku. Protože když se dostaneme do války, budou v ní platit válečná pravidla. Drsná pravidla. Víte, kdykoliv se bavím s těmi několika liberály, kteří ještě jsou ochotni diskutovat a neutínají debatu šmahem, tak jejich závěrečný argument nakonec vždycky je, že Ukrajina brání Rusku, aby došlo až sem. Ukrajinci bojují, aby Rus ve své imperiální chuti nezabral znovu Českou republiku.

Proto je zapotřebí zásobovat Ukrajinu zbraněmi i penězi. Udržet Rusa co nejdál od nás.

Přátelé, dnes začnu jedním příběhem z rodinné historie. Je důležitý k pochopení kontextu toho, co mám dnes na srdci. Moji pravidelní čtenáři vědí, že moje rodina z půlky pochází ze slezských reemigrantů, kteří odešli za Marie Terezie do tehdejšího Pruska, protože tam měli náboženskou svobodu. Když skončila Druhá světová válka, vrátili se zpátky do vlasti. Druhá půlka mojí rodiny pochází z Volyně.

Ti, kdo sledují i můj fejsbůk a ostatní rubriky tak vědí, že je to dnes právě týden, co skončila moje příslušnost k Českobratrské církvi evangelické. Už jsem to krátce zmiňoval na hentěch sociálních sítích a ptali se mě na to na Parlamentních listech, ale protože jsem věděl, že k mému případu bude mít vedení místního sboru v Miroslavi nějaké sezení, říkal jsem si, že na něj počkám, abychom to měli kompletní. To se v uplynulých dnech stalo, takže mi dnes dovolte konstatovat, že jsme se posunuli zase do padesátých let se vším všudy.

Ale začnu od začátku:

Pamatujete? Ještě to není ani deset let, když Merkelová řekla své slavné „Wir schaffen das“ a do Německa začali proudit uprchlíci rychlostí deset tisíc denně? Hranice otevřené, lidská srdce také. Němci nosili plakáty „Refuges welcome“ média i neziskovky se předháněly v růžových barvách. Migranti měli být přínosem, je to mezi nimi samý doktor nebo inženýr, jejich integrace měla být projevem nejvyšších lidských i evropských hodnot.